Rusko (stát)

Rusko – informace o státu

Země	Rusko
Oficiální název	Ruská federace
Hlavní město	Moskva
Kontinent	Asie, Evropa
Rozloha	17 098 200 km²
Počet obyvatel	143 700 000 (2014)
Vznik státu	24. 8. 1991
Nejvyšší hory	Elbrus 5 633 m, Belucha 4506 m
Nejdelší řeky	Amur 4416 km, Lena 4400 km, Ob-Katun' 4620 km, Jenisej 4092 km
Největší jezera	Bajkal 31 500 km²
Státní zřízení	federativní pluralitní republika prezidentského typu s dvoukomorovým parlamentem
Největší města	Moskva (hl. město) 8 675 000, Sankt Petěrburg 4 825 000, Nižnij Novgorod 1 405 000, Novosibirsk 1 400 000, Jekatěrinburg 1 330 000, Samara 1 210 000
Úřední jazyk	ruština
Etnický původ/Národnostní složení	Rusové 82,6%, Tataři 3,6%, Ukrajinci 2,7%, Čuvaši 1,2%, Baškirci 0,9%, Bělorusové 0,7%, Mordvini 0,7%, Čečenci 0,6%, ostatní 7%
Náboženská příslušnost	převážně pravoslavní, menšiny katolíků, protestantů, muslimů, starověrců a židů
Měna	1 rubl (Rub) = 100 kopějek
Hrubý domácí produkt (HDP)	17 518 US dolarů (2012)
Průměrný věk dožití obyvatel	67.08 let (2006)
Struktura HDP	zemědělství, lesnictví a rybolov 15%, těžba a průmysl 36%, stavebnictví 6%, služby 43%

Rusko – sousední státy

Stát	Hlavní město	Rozloha	Populace
Ázerbájdžán	Baku	86 600 km²	9 477 100
Bělorusko	Minsk	207 600 km²	9 468 100
Čína	Peking	9 640 820 km²	1 363 350 000
Estonsko	Tallin	45 100 km²	1 311 870
Finsko	Helsinky	338 145 km²	5 452 821
Gruzie	Tbilisi	69 700 km²	4 483 800
Kazachstán	Astana	2 724 900 km²	17 186 000
Litva	Vilnius	65 300 km²	2 941 953
Lotyšsko	Riga	64 600 km²	2 003 900
Mongolsko	Ulánbátar	1 564 120 km²	2 931 300
Norsko	Oslo	385 155 km²	5 109 056
Polsko	Varšava	312 685 km²	38 502 396
Severní Korea	Pchjongjang	120 538 km²	24 895 000
Ukrajina	Kyjev	603 700 km²	45 426 200

Referát

Rusko je největším státem světa, zaujímajícím téměř 12% světové souše. Většina území leží v oblastech pro život krajně nepříznivých, a je tudíž velmi řídce osídlena. Rusko sousedí na západě s Norskem, Finskem, Estonskem, Lotyšskem a Běloruskem. Dlouhou hranici má na jihu s Ukrajinou, dále s Gruzií, Ázerbájdžánem. Nejdelší pak s Kazachstánem, Mongolskem a Čínou, jen několik kilometrů se Severní Koreou. Na severu ho obklopují okrajová moře Severního ledového oceánu – Barentsovo a Karské moře, moře Laptěvů a Východosibiřské moře, na východě pak Tichý oceán s mořem Ochotským a Beringovým a na jihovýchodě moře Japonské. Kratšími úseky má Rusko přístup k Baltskému moři (Finský záliv) na západě, Azovskému a Černému moři na jihozápadě a vnitrozemskému Kaspickému moři na jihu.
Až do rozpadu Sovětského svazu bylo Rusko jeho mocenskou základnou. Rozklad komunistických struktur po sobě zanechal neblahé dědictví politické nestability, živené mocenskými, ekonomickými, regionálními a nacionálními zájmy rychle se diferencující ruské společnosti.

Přírodní poměry Ruska

Rusko je možno rozdělit na pět hlavních fyzicko-geografických oblastí: Východoevropskou rovinu, rozkládající se od západních hranic Ruska až k Uralu, samotné pohoří Ural, Západosibiřskou rovinu mezi Uralem a Jenisejem, Středosibiřskou vysočinu – území mezi řekami Jenisejem a Lenou – a horské oblasti jižní a východní Sibiře.

Povrch

Východoevropská rovina zaujímá většinu evropského Ruska. Na jihu přechází do stepí Kubáňské nížiny ohraničené mohutnou bariérou Kavkazu, který zároveň tvoří hranici s Asií. Její pahorkatiny nikde nepřesahují výšku 500 m nad mořem. Na severozápadě ji omezuje Karelská jezerní plošina a hornatější poloostrov Kola, na severovýchodě Timanské vrchy. Na západ od Moskvy leží Valdajská vrchovina, kde pramení řada velkých řek včetně Volhy, Dněpru a Západní Dviny. Jihozápad vyplňuje rozsáhlá a nízká Středoruská vrchovina. Na východě vytváří přírodní hranici roviny pohoří Ural, které bylo odedávna předělem mezi Evropou a Asií. Na východ od Uralu leží jedna z největších nížin světa – bažinatá Západosibiřská rovina (více než 3 mil. km²), protékaná veletoky Obu s Irtyšem a Jenisejem.

Středosibiřská vysočina, tvořená soustavou rozsáhlých plošin a nevysokých pohoří rozčleněných četnými toky, je z hornin, které patří k nejstarším na světě. Na jihu se zvedá ve vyšší Angarskou plošinu a naopak na východ se sklání do Středojakutské roviny v povodí Leny a Viljuje. Náhorní plošina je na severu přerušena bažinatou Severosibiřskou nížinou, za níž se zvedá nevysoké pohoří Byrranga, prostupující poloostrov Tajmyr až k arktickému pobřeží. Prodloužení této soustavy až za 80° severní šířky představují zaledněné ostrovy Severní země.

Na jihovýchodě Západosibiřské roviny se zvedají pásma vrásných pohoří. Nejvyšší je Altaj s četnými ledovci na západě, který zasahuje na území čtyř států. Z Altaje vybíhá na východ nižší Západní Sajan a po hranicích s Mongolském divoké pohoří Tannu-Ola. Na mongolské hranici vrcholí další rozsáhlé horské pásmo – Východní Sajan. Na severovýchod od něj vyplňuje velkou příkopovou propadlinu jezero Bajkal, které svojí unikátní hloubkou, 1620 m, představuje největší zásobárnu sladké vody na světě a jedinečný ekosystém.

Za Bajkalem se na rozsáhlém území střídají náhorní plošiny (Vitimská, Aldanská) s dlouhými horskými hřbety (Jablonový, Stanový) až k Ochotskému moři. Odtud na jih se rozkládá Burejské pohoří a podél pobřeží Japonského moře divoký Sichote-Aliň. Na severovýchodní Sibiři vyniká délkou téměř 2000 km Verchojanské pohoří. Výšku 3000 m překračuje ledovcové pohoří Čerského, od Ochotského moře za polární kruh se táhne Kolymské pohoří. Nejvýchodnější Čukotské pohoří prostupuje poloostrov Čukotka, kterou necelých 100 km široký Beringův průliv dělí od Aljašky. Podél Beringova moře se na jihovýchod táhne Korjacké pohoří, které na Kamčatském poloostrově přechází v pohoří oddělené sníženinou řeky Kamčatky od pásma vysokých a činných sopek lemujících pacifické pobřeží. Sopečné pohoří pokračuje dále k jihozápadu přes Kurilské ostrovy do severního Japonska. Téměř celá tato oblast včetně ostrovu Sachalin neblaze proslula nejtvrdšími trestaneckými tábory (GULAGy), zřízenými již za carské vlády a široce využívanými stalinským režimem. Celá zabajkalská a tichomořská oblast je také značně seismicky aktivní.

Podnebí

Podnebí Ruska není tak rozmanité, jak by napovídala jeho obrovská rozloha. V zásadě převažuje chladné kontinentální klima s velkými teplotními rozdíly. Výjimku představuje na jihozápadě oblast Severního Kavkazu a krátké pobřeží Černého moře, které má téměř středomořské klima. Mírnější oceanické podnebí je charakteristické pro jižní část Přímořského kraje kolem Vladivostoku na Dálném východě. Na severovýchodní Sibiři v oblasti Verchojanska dosahují zimní teploty nejnižších hodnot na Zemi s výjimkou Antarktidy (absolutní maxima –70 °C). Přitom v krátkém létě mohou teploty i zde vystoupit až na 30 °C. Prakticky celá Sibiř a Dálný východ se nacházejí v pásmu věčně zmrzlé půdy, která působí značné problémy při výstavbě komunikací i sídlišť. Průměrné letní teploty se pohybují mezi 4–8 °C na arktickém pobřeží až k 25 °C kolem Kaspického moře.

Srážky na většině území dosahují středních hodnot (od 400 do 700 mm) a bývají značně nepravidelné. Nejvlhčí je jižní cíp Kamčatky (přes 2000 mm), Přímořský kraj, severní Altaj a kousek černomořského pobřeží pod Kavkazem. Nejsušší je pak přikaspická oblast (méně než 200 mm). Téměř 2/3 území pokrývá polovinu roku sníh. Většina řek na Sibiři a Dálném východě alespoň na 6 měsíců zamrzá.

Rostlinstvo

V severních arktických pustinách Ruska nepřežívají prakticky žádné rostliny kromě několika druhů lišejníků a trav. Bohatší porosty mechů a trav s výskytem zakrslých bříz a vrb charakterizují vegetační formaci tundry. Jižněji přechází tundra do nejrozsáhlejší rostlinné zóny – lesního pásma, známého jako tajga. Jak v přechodném pásmu mezi tundrou a tajgou (lesotundra), tak v samotné tajze převládají na východě modřínové, na západě pak březové, borové a smrkové lesy. Typickým stromem západní a jižní Sibiře je limba.

V centrální části Východoevropské roviny a na obrovských plochách jihovýchodního Ruska je původním porostem smíšený les. Jižní části Východooevropské a Západosibiřské roviny jsou pokryty lesostepí. Střední Povolží a jihovýchod Západosibiřské roviny vyplňují stepní formace. Na jihozápadě v přikaspické oblasti se rozkládají polopouště. Největší rostlinnou diverzitou, v těchto šířkách nebývalou, oplývá Kavkaz.

Zvířena

Severní pobřeží Ruska je domovem arktických druhů, jako jsou lední medvědi, tuleni a mroži, z ptáků zde žijí rackové, alky a kajky. V tundře loví polární lišky a sovice sněžné zajíce běláky a myšovité lumíky. Volně se tu potulují stáda sobů. Bohatší faunu má lesní pásmo.

V severní tajze se vyskytují losi, sobi, vlci, medvědi, rysi, soboli, veverky, lišky a rosomáci. Všudypřítomní jsou v létě komáři.

Jižnější lesy poskytují úkryt divočákům, jelenům, pišťuchám a tetřevům. Přímořský kraj na Dálném východě je domovem vzácného tygra ussurijského. Ve stepích žijí stepní veverky (burunduci), svišti a syslové, křečci, které loví tchoři a lišky korsakové, ale vyskytuje se tam i vzácná antilopa sajga. Ptactvo reprezentují sokoli, jeřábi, orli a dropi. Největší rozmanitost zvěře Ruska najdeme na Altaji a Kavkaze.

Společnost

Po celou dobu své dlouhé historie bylo Rusko křižovatkou euroasijského kontinentu. Ačkoli v dávných historických dobách bylo neustále ohrožováno nomádskými nájezdníky z Asie, vybudovalo v průběhu 16.-19. století obrovskou mnohonárodnostní říši.

Dějiny Ruska

Od 6. století si začali Chazaři (skupiny tureckých a íránských národů, které se stahovaly na sever) podmaňovat ugrofinské a slovanské obyvatelstvo, žijící v oblasti dnešního západního Ruska. Chazaři vytvořili prosperující říši, která zabírala většinu dnešní Ukrajiny a jižního Ruska, a roku 737 založili nové hlavní město Itil poblíž ústí Volhy do Kaspického moře. Mezitím si Vikingové, kteří dělali průzkumné výpravy ze Švédska, probojovali obchodní cestu od Baltského až po Černé moře a Konstantinopolis (dnešní Istanbul) s využitím řeky Dněpru (dněperská obchodní cesta). Nejdříve založili na severu Novgorod a pak postupovali na jih a zbudovali Kyjev. Kolem tohoto města se postupně sjednotilo množství slovanských kmenů, které vytvořily mocný stát Kyjevskou Rus. V roce 965 silný kyjevský kníže Svjatoslav (zemřel roku 972) konečné porazil Chazary. V roce 988 Svjatoslavův syn Vladimír (960–1015) přijal křesťanskou víru. Tato událost vytvořila pevné svazky s řeckou Byzantskou říší, jejíž civilizační vlivy sehrály základní roli při vytváření svébytné ruské kulturní identity.

Vláda Vladimíra I. Svjatoslavoviče a jeho syna Jaroslava Moudrého (1019–1054) byla obdobím největšího rozkvetu Kyjevské Rusi. Časté nájezdy bojovných jižních sousedů jí však působily neustálé potíže. V roce 1235 se objevila nová hrozba z východu, když z asijských stepí začali postupovat tatarští a mongolští nájezdníci. Mongolský vpád do Ruska byl rozsáhlý a ničivý. Mongolové pálili města a vyháněli z nich obyvatelstvo, vraždili zajatce a vymáhali poplatky.

Severozápadně ležící Novgorod unikl mongolským nájezdům, ale musel čelit útokům Švédů a Germánů ze západu. Legendární novgorodský kníže Alexandr Něvský (1220–1263) nakonec porazil své nepřátele ve dvou velkých bitvách; jednu svedl se Švédy na řece Něvě v roce 1240, druhou, proti Němcům, roku 1242 na zmrzlém Čudském jezeře. Tou dobou už ovšem Mongolové došli až do Evropy a založili říši Zlaté hordy, která měla své hlavní město v Sarajbatu (poblíž Kaspického moře).

Zatímco východní oblasti Kyjevské Rusi zůstávaly pod vládou Mongolů, západní část zabraly Litva a Polsko. Avšak koncem 13. století začal růst nový mocný stát. Když se syn Alexandra Něvského Daniil Alexandrovič (1276–1304) stal knížetem moskevským, založil dynastii moskevských panovníků, kteří vládli následující tři století až do roku 1598. Během tohoto období se Moskva rychle rozpínala, zvláště za vlády Ivana III.(Ivan Veliký, 1440–1505), který nakonec v roce 1480 vymanil moskevskou oblast z mongolské poroby.

V roce 1472 přijal titul „Vladař veškeré Rusi“ a zavedl emblém dvouhlavého orla. V roce 1547 byl jeho vnuk Ivan IV. (Ivan Hrozný 1530–1584) korunován na prvního ruského cara.

Mladý car přemohl Kazaňský chanát a zahájil velkou ruskou expanzi na východ. Během půl století byla ovládnuta Sibiř a v roce 1649 došli Jermakovi kozáci až k pobřeží Tichého oceánu.

Po smrti Ivanova syna Fjodora I. (1557–1598) panoval ve funkci regenta tatarský šlechtic Boris Godunov. Jeho vláda byla v Rusku obdobím řady povstání a proslula pod názvem „doba těžkostí“ (1595–1613); období hladomoru, celkem 18 občanských válek a povstání včetně polské invaze bylo ukončeno, když byl carem zvolen Michail Romanov (1596–1645), první zástupce dynastie, která pak v Rusku panovala nepřetržitě až do roku 1917.

Petr. I. zvaný Veliký (1672–1725), veden snahou „otevřít se Západu“ a poevropštit svou zemi, založil nové hlavní město Petěrburg při ústí řeky Něvy do Finského zálivu. Svými vojenskými úspěchy, zavedením západních technologií a tvrdými vládními reformami dokázal přeměnit Rusko ve velkou evropskou mocnost. Rozšíření vlivu země a její poevropšťování pokračovalo dále i za panování carevny německého původu Kateřiny II. Veliké (1729–1796).

Kateřinin vnuk Alexandr I. (1777–1825) po většinu své vlády vedl válku s Napoleonovou Francií. Porážka Napoleona sice proslavila ruské hrdinství, ruská společnost však zůstala nadále feudální a v Krymské válce (1853–1856) vyšla najevo zaostalost jejího průmyslu. Alexandr II. (1818–1881) zrušil nevolnictví a snažil se o sociální a administrativní reformy. Avšak nespokojenost ruské inteligence stále rostla a vyvrcholila jeho zavražděním v roce 1881.

Za vlády Alexandra II. si Rusko podrobilo Kavkaz a Kazachstán a proniklo hluboko do Střední Asie. Kolem roku 1900 vládlo obrovské mnohonárodnostní říši, která sahala až k hranicím Persie, Afghánistánu, Indie a Číny. Po katastrofální válce s Japonskem (1904–1905) přinutily domácí nepokoje cara Mikuláše II. (1868–1916), aby souhlasil se zřízením dumy neboli parlamentu. Jak se však ukázalo, tento ústupek nestačil a přišel pozdě.

Situace se dále zhoršila po roce 1914, když se Rusko zapojilo do 1. světové války. V bojích padly miliony lidí, hospodářství se hroutilo a zásobování potravinami bylo vážně ohroženo. V březnu 1917, po povstání v Petrohradu, byl car přinucen k abdikaci ve prospěch Prozatímní vlády. V listopadu 1917 se převratem, který svrhl Prozatímní vládu, chopil moci vůdce bolševické strany Vladimír Iljič Lenin (původním jménem Uljanov, 1870–1924). Lenin okamžitě za cenu velkých ústupků ukončil účast Ruska ve válce a rozhodl o rozdělení půdy rolníkům. Následovalo období ničivé občanské války a intervencí (1918–1922), které skončilo v roce 1922 založením Svazu sovětských socialistických republik.

Po Leninově smrti vyhrál boj o moc Josif Vissarionovič Džugašvili, zvaný Stalin (1879–1953), když nemilosrdně vyřadil ze hry své soupeře. V roce 1928 vyhlásil první pětiletý plán: etapu intenzivní industrializace a nucené kolektivizace ruského zemědělství. V jejím důsledku klesla zemědělská produkce a následný hladomor na Ukrajině v roce 1932 způsobil smrt milionů lidí. Mnoho těch, kteří se postavili proti Stalinově politice, bylo popraveno nebo deportováno do sibiřských pracovních táborů. V roce 1934 zahájil Stalin systematickou likvidaci všech svých politických odpůrců, včetně nejvyšších vojenských činitelů. Odhaduje se, že v rámci masového teroru let 1936–1938 zahynulo asi 8 milionů lidí.

V roce 1941, po vypuknutí 2. světové války, která zastihla Sovětský svaz nepřipravený, byl okupován rozhodující díl evropské části nacistickým Německem. Jeho porážky bylo dosaženo za cenu obrovských obětí ruského lidu, které přesáhly 20 milionů životů. V prvních poválečných letech získal válkou poničený Sovětský svaz značný mezinárodní vliv vytvořením šesti satelitních komunistických režimů v sousedních státech střední a východní Evropy. Následující období studené války charakterizované vývojem atomových zbraní a závody ve zbrojení vedly k nastolení vojenské rovnováhy dvou hlavních světových velmocí, schopných se vzájemně zničit. V roce 1962, za vlády Nikity Chruščova, unikl svět jen o vlásek válce, když se Spojené státy a Sovětský svaz dohodly ve věci rozmístění sovětských nukleárních raket na Kubě. Chruščovovy pozdější snahy o zlepšení vztahů se Západem byly roku 1964 násilně ukončeny jeho odvoláním vedením Komunistické strany, v níž se moci brzy chopil Leonid Iljič Brežněv.

Když se Brežněvovi nepodařilo urovnat rostoucí roztržku mezi Sovětským svazem a komunistickou Čínou, snažil se uzavřít mír se Západem. Avšak sílící brežněvovská náboženská i politická perzekuce, týkající se zvláště Židů, způsobila odliv sympatií Západu a sovětská invaze do Afghánistánu v roce 1980 vyvolala všeobecné mezinárodni odsouzení.

Tato situace pokračovala až do března roku 1985, kdy se stal generálním tajemníkem Komunistické strany Michail Sergejevič Gorbačov. Zavedl nový, otevřenější styl vedení, zaměřený na přestavbu vlády a ekonomiky. V roce 1988 stáhl sovětská vojska z Afghánistánu a inicioval odzbrojovací rozhovory se Západem. Doma se však musel vyrovnávat se stagnující ekonomikou, zvětšujícími se rozdíly mezi jednotlivými republikami, sílícími snahami o dlouho potlačovanou národní suverenitu a s etnickými konflikty, které začaly vypukat na mnoha místech Ruska.

Koncem 80. let, kdy se zhroutily komunistické režimy po celé Evropě, žádal Gorbačov vyšší prezidentské pravomoci ve snaze zabránit rozpadu Svazu. Boris Jelcin a další radikální reformátoři varovali před „novou diktaturou“. Začátkem roku 1990 se však Komunistická strana prakticky vzdala mocenského monopolu a se ztrátou podpory většiny obyvatel ztratila i schopnost ovládat dění v zemi. V důsledku toho se v květnu 1990 Jelcin stal prvním svobodně zvoleným prezidentem Ruské federace.

Mezitím Gorbačovův politický úspěch ve Spojených státech a Velké Británii signalizoval skutečný konec studené války a další snižování zbrojení. Jakkoliv byl Gorbačov oblíbený v zahraničí, doma jeho popularita rychle klesala. Zatímco první svazové republiky vyhlašovaly svou nezávislost, Gorbačov usiloval o zachování určitého stupně centrální autority na základě nové svazové smlouvy. V srpnu 1991 se však skupina konzervativních zastánců tvrdé linie pokusila o uchopení moci. Následující masové demonstrace v Moskvě a Leningradě nedovolily skalním komunistům převrat dokončit. Gorbačov, který byl zadržen v domácím vězení na Krymu, se vrátil do hlavního města, kde však již jeho mocenskou pozicí otřásl Jelcin, který se zde rozhodně postavil proti puči. Neúspěch pučistů potvrdil, že autorita Komunistické strany je zlomena a obrovský monolit Sovětského svazu se začal hroutit. Formálně byl rozpuštěn v prosinci 1991 a 11 z 15 svazových republik s výjimkou pobaltských států a Gruzie vytvořilo Společenství nezávislých států (SNS). Gorbačov neměl jinou volbu než rezignovat.

Od té doby vede Rusko zápas o transformaci své ekonomiky, reformu politického systému a o nalezení nové pozice ve světové politice. Přes nesmírné těžkosti, vyvolané Jelcinovými reformami, vyjádřil ruský národ v lidovém referendu v dubnu 1993 jeho vedení podporu. Pokračující rozvrat hospodářství a citelný pokles životní úrovně většiny obyvatel změnil opět politickou situaci. Po srážkách Jelcina s konzervativním parlamentem v říjnu 1993 vítězí v následujících prvních svobodných parlamentních volbách populistický Vladimír Žirinovskij, vůdce nacionálně fašistické orientace. Roku 1996 byl ve volbách zvolen Boris Jelcin, roku 2000 byl zvolen Vladimir Putin.

Obyvatelstvo

Ruská federace sdružuje na svém území obrovské množství národu, národností i nepočetných etnik. Žije tu více než 100 různých národností a etnických skupin (vedle dominantních Rusů však pouze 6 má více neží 1 milion příslušníků a jen Tatarů je více než 5 milionů), které patří zhruba ke 4 hlavním jazykovým skupinám (větvím). Součástí indoevropské skupiny je více než 130 milionů převážně rusky mluvících slovanských obyvatel obývajících území od Baltu až k Pacifiku (vedle Rusů jde především o Ukrajince a Bělorusy). Ostatní tři jazykové skupiny jsou: ugrofinská, rozšířená v oblastech evropské tajgy a tundry (Karelové, Komijci) a v Povolží (Mordvini, Marijci a Udmurti); turkickými neboli turkotatarskými jazyky se hovoří místy na severním Kavkaze, a zejména v Povolží (Tataři, Baškirci, Čuvaši) a Asii, a konečně kavkazská skupina, kam patří jazyky, kterými se mluví na západním Kavkaze a v Dagcstánu. Relikt v této oblasti představuje mongolský jazyk Kalmyků.

Ruská většina se od množství neslovanských etnik výrazně liší kulturou, náboženstvím i jazykem. Ve slovanské populací přežila silná pravoslavná tradice, je tu také mnoho baptistů a mnohé národnosti si zachovaly svá tradiční náboženství: islám u některých turkotatarských a kavkazských národů a buddhismus u mnohých Kalmyků a Burjatů. Migrací neustále ubývá židů.

V posledních třech letech prodělává Rusko obrovský pokles porodnosti, který vyústil v takový úbytek obyvatel přirozenou měnou, jaký nemá na světě obdoby. Počínaje rokem 1993 ani rozsáhlá imigrace nedokáže zabránit snižování počtu obyvatel.

Hospodářství Ruska

Rusko soustřeďovalo rozhodující potenciál bývalého Sovětského svazu. Jeho obrovské energetické a další nerostné zdroje zajišťovaly přísun energie a surovin průmyslovým i jiným odvětvím všech ostatních svazových republik i východní Evropy.

Ohromná rozloha země a nepříznivé přírodní podmínky však vždy představovaly velkou překážku rozvoje. Přes své ambiciózní a velkorysé zemědělské programy musí Rusko stále ještě dovážet potraviny a jeho zastaralý průmysl nemůže dobře soupeřit s pokrokovými technologiemi vyspělých průmyslových států.

Zemědělství

Zemědělství Ruska má i přes obrovskou rozlohu relativně omezené agroklimatické zdroje. Orná půda zabírá pouze 8 %, louky a pastviny dalších 5 % plochy území. Naprostá většina orné půdy se nachází v jižních oblastech evropské části Ruska. Rostlinná výroba má menší význam a její produkce není schopna zajistit dostatek obilovin pro vlastní potřebu. Nejdůležitější plodinou je pšenice (4. místo na světě), významná je produkce ječmene, žita a ovsa, méně kukuřice. Rusko je stále největším světovým producentem brambor. Z technických plodin má největší význam pěstování slunečnice, cukrové řepy a lnu. Stavy hospodářského zvířectva (skotu, vepřů, drůbeže a ovcí) patří k nejvyšším na světě, ale produktivita je nízká a výroba v posledních letech upadá. I přes velké změny kolchozně sovchozní sektor stále hospodaří asi na polovině zemědělské půdy. Skutečně soukromá hospodářství (farmáři) obhospodařují asi 5 % zemědělské půdy.

Ruské rybářské loďstvo, které operuje od polárních vod až po Tichý oceán, patří k největším na světě a také v produkci ryb patří Rusku jedno z předních míst. Rusko má také největší zásoby dřeva na světě. Jednoznačně dominují jehličnaté dřeviny, na prvním místě modřín.

Průmysl

Páteří ruského hospodářství je těžký průmysl, zpracovávající obrovské množství surovin, které země poskytuje. Nejdůležitější z hlediska fungování celého hospodářství je těžba energetických surovin, jejichž vývoz je rozhodujícím zdrojem příjmů. Severozápadní Sibiř má vedle oblasti Perského zálivu největší zásoby ropy a zemního plynu na světě. Ropa se dále těží mezi Volhou a Uralem (Tatarstán), na severním Kavkaze a ostrově Sachalin. Největší jsou také zásoby černého i hnědého uhlí na střední a východní Sibiři (Jakutsko), v Kuzněcké a Kansko-ačinské pánvi. Největší ložiska zemního plynu jsou na severu Západosibiřské roviny u polárního kruhu a na Jamalském poloostrově. Problémem je těžba paliv v extrémních podmínkách, místy za polárním kruhem, velké ztráty při těžbě a těžké poškozování životního prostředí. Obavy vyvolává velký pokles těžby ropy. Velké jsou i zásoby železných rud, zejména v oblasti Kurské magnetické anomálie při hranicích s Ukrajinou a na jižní Sibiři. Na Urale lze nalézt většinu rud barevných kovů, ale ložiska některých jsou již z velké části vyčerpána. Velmi významná je těžba zlata na východní Sibiři a Dálném východě, světově důležitá je produkce niklu (Norisk, poloostrov Kola), mědi (Ural), bauxitu (Ural, východní Sibiř), polymetalických rud (Kuzbas a Ural), wolframu (jižní Sibiř), cínu (Zabajkalsko) a platiny (Ural, Sibiř), z nerudných surovin pak azbestu, apatitů (poloostrov Kola), diamantů (Jakutsko), draselných solí, slídy a tuhy.

Ohromné jsou zásoby vodní energie. Největší vodní elektrárny jsou na Jeniseji s Angarou a Volze. Na výstavbu dalších chybějí finanční prostředky. Program výstavby atomových elektráren byl pozastaven v roce 1986, když výbuch reaktoru v Černobylu na Ukrajině odhalil bezpečnostní slabiny řady zařízení.

Za sovětského systému zabezpečovalo Rusko rozhodující část průmyslové produkce a potřeb celého svazu. Charakteristická byla převaha těžkých odvětví, materiálově a energeticky velmi náročných, zaměřených na produkci výrobních prostředků, výroba spotřebního zboží byla druhořadá. To je také jedním z důvodů velkého poklesu průmyslové produkce, po které není v současnosti poptávka. Jen nejvyspělejší technické výrobky jako letadla, některé druhy zbraní, případně další dopravní prostředky a strojní zařízení vybavené mikroprocesorovou technikou mohou být konkurenceschopné na světových trzích.

Doprava a komunikace

Doprava v podmínkách Ruska, tj. především ohromných vzdáleností míst produkce (surovin a potravin) a spotřeby, hraje mimořádnou důležitost. Po destrukci centrálního plánování a rozpadu SSSR se stala doprava jedním z nejslabších míst, která ohrožují ekonomickou transformaci. Často se stává, že i potraviny, které je nutné ve značných objemech dovážet, se zkazí ve skladech či při transportu, dříve než se dostanou ke spotřebiteli.

Základem ruské dopravy je železniční systém, který slouží přepravě nákladů na velké vzdálenosti a dociluje i přes její velký pokles stále největších výkonů na světě. Železniční doprava je rozvinuta především v evropské části s radiální sítí tratí směřujících z Moskvy do všech důležitých center Ruska i blízkého zahraničí. Ještě větší význam má železniční doprava pro spojení evropské části se Sibiří a Dálným východem, který zabezpečuje již po celé délce zdvojená sibiřská magistrála. Její severní větev – Bajkalsko-amurská magistrála (BAM), vybudovaná s obrovskými náklady, není plně využita.

Automobilová doprava sice přepravuje mnohem více nákladů, ale jen na malé vzdálenosti, takže výkony jsou srovnatelné s přepravou po železnici. Silniční síť je rozsáhlá, skutečně kvalitních silnic je však relativně málo. Automobilizace je nízká, ale počet osobních aut se rychle zvyšuje (výroba osobních aut představuje jediné odvětví, které roste). Svůj význam si uchovává levná doprava nákladů po řekách, zejména na Volze a sibiřských veletocích. Velmi rozsáhlá je potrubní doprava, která přepravuje naprostou většinu ropy i zemního plynu, a to ze západní Sibiře až do střední Evropy.

Zahraniční obchod je většinou uskutečňován osvědčeným obchodním loďstvem. Na dalekém severu a východě představuje námořní doprava často jediné spojení mezi komunitami roztroušenými po zhruba 50 000 km dlouhém pobřeží. Některé přístavy v zimě zamrzají, jiné, např. Murmansk, fungují celý rok. Největšími přístavy jsou Novorossijsk na Černém moři, St. Petěrburg na Baltu a Nachodka na Dálném východě. Síť leteckých linek byla nejdelší na světě. Se vzrůstem cen paliv a letenek doprava silně poklesla. Stále však pro četné oblasti představuje jediný druh spojení.

Zdravotnictví, sociální péče a školství

Za sovětského režimu byla v celé Ruské federaci lékařská péče zdarma a široce dostupná, přesto např. naděje dožití byla zejména u mužů velmi nízká. Životní úroveň obyvatel nebyla vysoká, velmi špatné byly podmínky bydlení. Na druhé straně prakticky neexistovala nezaměstnanost. Zhroucení sovětského systému způsobilo chaos ve staré síti sociální péče. Rusko se nyní potýká se stejnými problémy, jakými trpí řada rozvojových zemí: s vysokou inflací, nezaměstnaností a prudkým vzestupem kriminality.

Hyperinflace na začátku 90. let způsobila prudké snížení životní úrovně a stále více Rusů se ocitá pod hranicí životního minima. Zastaralá mašinérie systému sociální péče se musí potýkat s obrovským nárůstem bezdomovců, uprchlíků a zbídačených lidí a v současnosti i nezaměstnaných. Roste i kojenecká úmrtnost, zhoršuje se zdravotní i psychický stav obyvatel, extrémní je nárůst alkoholismu a sebevražd.