USA (stát)
USA – informace o státu
| Země | USA |
|---|---|
| Oficiální název | Spojené státy americké |
| Hlavní město | Washington, D.C. |
| Kontinent | Severní Amerika |
| Rozloha | 9 629 090 km2 |
| Počet obyvatel | 317 706 000 (2014) |
| Vznik státu | 4. 7. 1776 |
| Nejvyšší hory | McKinley 6194 m, Whitney 4418 m |
| Nejdelší řeky | Mississippi – Missouri 6020 km |
| Největší jezera | Lake Superior (část) 83 270 km2 |
| Státní zřízení | pluralitní federativní prezidentská republika s dvoukomorovým parlamentem – Kongresem |
| Největší města | New York 18 150 000, Los Angeles 14 650 000, Chicago 8 240 000, San Francisco 6 325 000, Philadelphia 5 975 000, Detroit 4 690 000, Dallas 3 950 000, Boston 4 180 000, Washington (hl. město) 3 975 000, Houston 3 775 000, Miami 3 275 000, Atlanta 2 925 000 |
| Úřední jazyk | angličtina |
| Etnický původ/Národnostní složení | Evropané 75,2%, Afričané 12,1%, Hispánci 9%, Asiaté a obyvatelé z Tichomoří 2,9%, Indiáni a Eskymáci 0,8% |
| Náboženská příslušnost | protestanté 55%, římští katolíci 29%, židé 3,2%, pravoslavní 2,3%, muslimové 1,9%, hinduisté 0,2%, bez vyznání 6,8%, ostatní 1,6% |
| Měna | 1 americký dolar = 100 centů |
| Hrubý domácí produkt (HDP) | 51 704 US dolarů (2012) |
| Průměrný věk dožití obyvatel | 77.85 let (2006) |
| Struktura HDP | zemědělství a rybolov 2,1%, těžba 1,7%, průmysl 21,6%, stavebnictví 4,8%, služby 69,8% |
USA – sousední státy
| Vlajka | Stát | Hlavní město | Rozloha | Populace |
|---|---|---|---|---|
 |
Kanada | Ottawa | 9 970 610 km2 | 35 295 770 |
 |
Mexiko | Ciudad de México | 1 958 200 km2 | 119 713 203 |
Státy USA
Alabama, Aljaška, Arizona, Arkansas, Colorado, Connecticut, Delaware, Florida, Georgia, Havajské ostrovy, Idaho, Illinois, Indiana, Iowa, Jižní Dakota, Jižní Karolína, Kalifornie, Kansas, Kentucky, Louisiana, Maine, Maryland, Massachusetts, Michigan, Minnesota, Mississippi, Missouri, Montana, Nebraska, Nevada, New Hampshire, New Jersey, New York, Nové Mexiko, Ohio, Oklahoma, Oregon, Pensylvánie, Rhode Island, Severní Dakota, Severní Karolína, Tennessee, Texas, Utah, Vermont, Virgínie, Washington, Wisconsin, Wyoming, Západní Virgínie
Referát
Spojené státy americké zabírají takřka 40% plochy Severní Ameriky. Hraničí s Kanadou na severu a Mexikem na jihu. Jsou omývány Atlantským oceánem na východě, Mexickým zálivem na jihu a Tichým oceánem na západě. V hlavní části se nachází 48 z celkového počtu 50 států USA. Dalšími dvěma státy jsou Aljaška tvořící severozápadní výběžek Severní Ameriky a skupina Havajských ostrovů ve střední části Tichého oceánu. Zámořská teritoria zahrnují Portoriko a Panenské ostrovy v Karibském moři, Guam, Americkou Samou, Midwajské ostrovy a ostrov Wake v Pacifiku.
USA jsou třetí největší zemí světa. Rozlohou je větší pouze Rusko a Kanada, počtem obyvatel Čína a Indie. Hospodářsky a co se týče politického a kulturního vlivu jsou USA prvním státem světa. Za svoje postavení vděčí velkému přírodnímu bohatství, dlouhé tradici demokratické společnosti, pestrému národnostnímu složení a silné národní identitě.
Přírodní poměry USA
I když USA tvoří velké přírodní celky, krajina je regionálně velmi rozmanitá. Pouze pobřeží je s výjimkou Aljašky relativně málo členité. Charakteristické je uspořádání terénních forem od severu k jihu. Tento průběh má velehorský systém Kordiller, centrální plošina i nížina a východní středohory. Existují tak velké geografické rozdíly nejen mezi severem a jihem, ale i západem a východem. Také podnebí se mění od arktického na severní Aljašce až téměř po tropické na Floridě.
Povrch
Povrch USA lze členit na pět hlavních geografických oblastí. Na východě a jihovýchodě se podél pobřeží Atlantiku a Mexického zálivu rozkládá široká Pobřežní nížina. Souběžně s východním pobřežím se táhne Appalačské pohoří. Západně od nich centrální nížina přechází v prérijní plošinu. Celou západní polovinu USA vyplňuje horské pásmo Kordiller. Jejich západní větev při tichomořském pobřeží a Skalnaté hory na východě uzavírají krajinu náhorních plošin, pánví a pohoří.
Pobřežní nížina začíná na severovýchodě USA poloostrovem Cape Cod v Massachusetts. Je v této části poměrně úzká a patří k ní také ostrov Long Island ve státě New York. K jihu se táhne přes bažinatý poloostrov Delaware a ve Virgínii se rozšiřuje na více než 200 km. Sleduje stupeň Piedmontu a největšího rozpětí dosahuje na jihu v Georgii. Téměř podél celého 1700 km dlouhého východního pobřeží se táhne jako vlnolam řada ostrovů. Moře v této oblasti zaplavilo četná údolí řek při ústí a vytvořilo hluboko zaříznuté zátoky jako Delaware a Chesapeake Bay s Potomacem, Pamlico Sound a další. Nížinný a bažinatý poloostrov Florida na jihu vznikl vynořením části pobřežního pevninského šelfu. Na jihu Atlantská nížina přechází v Mississippskou nížinu, která sahá na sever až k soutoku s Ohiem. Do Mexického zálivu vybíhá rozsáhlou deltou, kterou naplaveniny každým rokem posunují dále do moře.
Rovnoběžně s Atlantskou pobřežní nížinou se z Kanady až do severovýchodní Alabamy táhne 3000 km dlouhé Appalačské pohoří. Na severu je rozděleno v několik pásem (nejvyšší jsou White Mountains, 1917 m) s četnými ledovcovými jezery, v Pensylvánii se rozšiřuje v rozsáhlou plošinu. Vlastní Appalače tvoří systém paralelních, dlouhých zaoblených hřbetů téměř bez příčných údolí. Dříve zemědělsky velmi využívaný zvlněný Piedmont na jihovýchodě vysoko převyšuje dlouhý hřbet Blue Ridge Mountains s nejvyšší horou Mount Mitchell (2037 m) v Severní Karolíně. Západně od hlavního pásma se rozprostírá Velké Appalačské údolí prořezané řekou Tennessee a jejími přítoky. Za ním se rozkládá plošina Cumberland, která k severovýchodu přechází v pohoří Allegheny.
Střed USA zaujímá rozsáhlá pánev Centrální nížiny (roviny), široká až 2500 km. Na severu v oblasti Velkých jezer do ní zasahují výběžky vysočin Kanadského štítu, které kolem Hořejšího jezera dosahují 600–700 m. Směrem k jihu pánev klesá a přechází v Mississippskou nížinu. Celá obrovská oblast je odvodňována řekou Mississippi-Missouri a Ohio. Na východě nížinu lemují plošiny Kentucky a Tennesse, na západě se v Missouri a Arkansasu zvedají vysočiny Ozark Plateau a Ouachita Mts. Dále na západ nížiny přecházejí v suchou až polopouštní oblast Velkých planin nebo prérií (Great Plains), nad nimiž se prudce zvedají Skalnaté hory.
Horský systém Kordiller pokrývá téměř polovinu území USA. Tvoří jej dvě hlavní horská pásma, která se táhnou z Kanady na jih do Mexika. Mohutnější, až 600 km široké, jsou Rocky Mountains na východě, dosahující nejvyšších výšek na území Colorada (Mt. Elbert 4399 m). Větší plochu vyplňují náhorní plošiny a pánve jako např. Wyomingská, kterou vede hlavní průchod Skalnatými horami a tudy kdysi vedly stezky prvních pionýrů, stejně jako nyní dálnice. Nedaleké národní parky Yellowstone a Grand Teton představují nejkrásnější přírodní scenérie USA. Také na jihu v Novém Mexiku převládají náhorní plošiny, členěné řekou Rio Grande a Pecos, a přecházející k jihovýchodu do polopouště Llano Estacado.
Západně od Skalnatých hor se rozkládají rozsáhlé pánve a náhorní plošiny. Na severu obrovské lávové plošiny prořezané řekami Columbie a Snake obklopují úrodnou Kolumbijskou kotlinu, ležící převážně ve státě Washington. Dále na jih se prostírají velké horské sníženiny, převážně suché bezodtoké pánve oddělené relativně nízkými horskými hřbety. Největší z nich je Velká pánev, zajímající většinu Nevady. Na jejím severovýchodním konci ve státě Utah leží Velké Solné jezero. Jižně, převážně na území Arizony, se rozkládá Coloradská plošina proříznutá v délce 350 km nejhlubším kaňonem světa (až 1800 m) řeky Colorado. Národní park Grand Canyon doplňuje v této oblasti řada dalších národních parků s četnými bizarními útvary stolových hor, skalních věží a kaňonů, které vytvořila eroze.
Západní pásmo Kordiller má dvě hlavní větve. Pobřeží pásmo (Coast Ranges) se táhne od ledovcových hor poloostrova Olympia na severu po Los Angeles na jihu. Vyšší, východní pásmo tvoří na severu Kaskádové pohoří (Cascade Range) a na jihu Sierra Nevada. Mezi nimi se rozkládají údolí, která začínají na severu u zátoky Puget Sound, pokračují v Oregonu údolím řeky Willamette a v Kalifornii širokým Centrálním údolím.
Cascade Range dosahuje nejvyšších výšek masivem zaledněné sopky Mt. Rainer (4391 m) ve Washingtonu. Nedaleko od něj leží hora Sv. Heleny, jejíž ničivá erupce v roce 1980 patří k nejsilnějším na světě. Pohoří pokračuje v Oregonu dalším řetězem sopek až po Lassen Peak v severní Kalifornii. Tam začíná krystalická Sierra Nevada, rozřezaná řadou říčních a ledovcových údolí do jednotlivých masivů. Nejvyšší horou je Mount Whitney (4418 m) a nejznámějším národním parkem Yosemite s pověstnými vodopády. Na jihovýchod leží propadlina Údolí smrti, nejhlubší americké sníženiny (86 m pod hladinou moře).
V rámci Coast Ranges se od severní Kalifornie až po mys Point Conception táhne systém tektonických zlomů a celá oblast je postihována častými zemětřeseními. Nejznámější zemětřesení ve zlomu San Andreas zničilo v r. 1989 a 1993.
Podnebí
USA leží v oblasti převládajících západních větrů, ale centrální roviny jsou pod vlivem studeného severního proudění z Kanady a teplých vlhkých větrů z Mexického zálivu. Velikost severoamerického kontinentu zajišťuje většině území USA kontinentální klima, které se vyznačuje studenou zimou, horkým létem a velkým rozpětím denních teplot.
Západní pobřeží je ovlivňováno Pacifikem. Na severozápadě vlhký vzduch přináší na podzim a v zimě nejvyšší srážky návětrným oblastem států Washington a Oregon (v Olympia Mts. i přes 3000 mm za rok) a způsobuje zde mírné zimy. Kalifornie, jejíž pobřežní oblast je pod vlivem studeného mořského proudu, má klima podstatně sušší a zemědělství Central Valley (200–400 mm srážek) je silně závislé na zavlažování. Na jihu ve srážkovém stínu hor (Sierra Nevada), kde absolutní teploty přesahují 50°C, leží pouště Údolí smrti, Mohavská poušť a další v Nevadě a Arizoně. Suché jsou všechny horský plošiny a pánve, více srážek spadne až ve Skalnatých horách.
Východně od nich se rozkládají semiaridní Grea Plains (opět ve srážkovém stínu), ale dál na východ již centrální nížiny dostávají zejména v létě více srážek (až 1200 mm) v důsledku vlhkého a teplého vzduchu proudícího z Mexického zálivu. Méně příznivé jsou klimatické podmínky v oblasti středozápadu, kde se vlhké vzdušné hmoty z jihu setkávají se studenými větry vanoucími ze severu a z hor. Výsledkem může být cokoli, od bouřkových lijáků, krupobití a vánic až po prachové bouře a tornáda. Není překvapující, že tato oblast také trpí největšími výkyvy teplot v průběhu roku i během dne. Pouze krátké jaro a podzim jsou příjemné. Směrem na sever se zimní období se sněhem a mrazy prodlužuje.
Oblasti při Mexickém zálivu mají zimu většinou mírnou a krátkou, ale v pozdním létě a začátkem podzimu bývají často vystaveny hurikánům. Stejně zranitelný je jihovýchod s Floridou, která má téměř celý rok teplé a vlhké subtropické podnebí. Appalače vykazují dostatek srážek (800–1200 mm) prakticky po celý rok. Severovýchod USA má spíše kontinentální klima ovlivněné více prouděním ze západu a severu než od oceánu. Nízké zimní teploty společně s nestálými větrnými podmínkami přinášejí silné sněhové srážky, léta jsou zase horká s vysokou vlhkostí vzduchu.
Aljaška
Stát Aljaška se nachází na dalekém severozápadě Severní Ameriky, na východě hraničí s Kanadou a na západě je od Ruska oddělen Beringovou úžinou.
Nejjižnější část Aljašky je nazývána Panhandle. Je to úzký pruh území podél pobřeží severního Pacifiku hraničící s Kanadou. Tvoří jej vysoké zaledněné pohoří s četnými fjordy a ostrovy. Také pobřeží Aljašského zálivu je lemováno téměř nepřetržitým řetězem hor, z nichž sestupují ledovce jako Malaspina až k mořské hladině. Horské pásmo se táhne v oblouku od Boundary Range v Panhandle přes pohoří na poloostrově Aljaška a Aleutských ostrovech.
Severně od Alaska Range se rozkládá rozsáhlá centrální náhorní plošina, rozdělená širokými údolími řeky Yukon a jejího přítoku Tanana. Na západě Yukon vytvořil velkou náplavovou nížinu posetou tisíci jezery. Na severu se napříč Aljaškou od kanadské hranice až po Beringovu úžinu táhne pohoří Brooks Range. Pobřeží Severního ledového oceánu lemuje široká nížina pokrytá tundrou.
Podnebí je celkově chladné, ale dost se liší v závislosti na zeměpisné šířce a expozici. Největší teplotní extrémy se vyskytují na sušší Yukonské plošině (-55°C až 25°C). Jižní pobřeží a Aleuty mají vlhké oceanické klima s 1000–3000 srážkami za rok.
Havajské ostrovy
Havajské ostrovy jsou vlastně vrcholy podmořského hřebenu sopek, který se táhne v širokém oblouku napříč středem Tichého oceánu. Největší z hlavních ostrovů jsou Hawaii, Maui, Oahu a Kauai. Kromě nich se zde nachází 124 menších ostrovů. Podnebí je teplé a vlhké. Návětrné severovýchodní svahy patří k nejdeštivějším místům světa (Waialeale na Kauai zaznamenalo světové maximum 11 684 mm) a jsou porostlé bujnou tropickou vegetací. Na ostrově Hawaii jsou dvě velké sopky Mauna Kea (4205 m) a Mauna Loa (4170 m) a velmi aktivní kráter Kilauea.
Na Havajských ostrovech se nevyskytují žádní původní plazi ani savci, ale ptactvo je zde obdivuhodně rozmanité, vesměs endemické.
Společnost USA
V průběhu 20. století se USA staly nejvlivnější mocností světa. Životní úroveň obyvatel v USA patří k nejvyšším na světě a smysl Američanů pro individuální svobodu a podnikavost je všeobecně obdivován.
Přesto mají USA vážné sociální i ekonomické problémy. Organizovaný zločin, politická korupce a plýtvání přírodními zdroji charakterizují americkou společnost stejně jako dovednost a umění, které provázely přistání na Měsíci, úspěchy v oblasti medicíny a výpočetní techniky, Philadelphský symfonický orchestr, Hollywood nebo Mickey Mouse.
Dějiny USA
Archeologické výzkumy dokazují, že první obyvatelé Ameriky přišli na Aljašku ze Sibiře přes Beringovu úžinu během doby ledové před 30 000 až 10 000 lety a rozšířili se po celém kontinentu. Jejich potomci – Eskymáci a Indiáni – vytvořili širokou paletu společností a kultur. Např. jejich obydlí se od sebe velice lišila: viz kamenné vesnice Indiánů Pueblo na jihozápadě, irokézské vigvamy z kůry nebo bohatě zdobené dřevěné stavby Indiánů ze severozápadního pobřeží.
Pravděpodobně první Evropané, kteří dosáhli Ameriky, byli Vikingové. Existují důkazy, že mořeplavec Lei Ericsson z Grónska se kolem roku 1000 spolu s dalšími usadil v zemi pojmenované Vinland, někde v oblasti mezi Labradorem a New Jersey. Karibskou oblast o 500 let později objevil Kryštof Kolumbus (1451–1512), a omylem ji nazval Zadní Indií a její obyvatele Indiány. Brzy se ukázalo, tato země není Asie, ale nový světadíl, jenž dostal jméno podle Ameriga Vespucciho (1454–1512), jednoho z mořeplavců, kteří následovali Kolumba. Vespucci publikoval o svých objevech široce známou zprávu.
První osadníci byli Španělé a Portugalci. Po několika marných pokusech Sira Waltera Raleigha (1552–1618) v oblasti Roanoke v pozdější Virgínii byla také ve Virgínii roku 1607 zřízena první anglická osada Jamestown. První kolonii v Nové Anglii, Plymouth, založili roku 1620 tzv. Pilgrim Fathers, odpadlíci od anglikánské církve, kteří chtěli založit ideální společnost, nezatíženou politikou. Jenže puritánštější osadníci vybudovali poblíž velkou kolonii Massachusetts Bay. Další jejich osídlení zahrnovalo Maine a New Hampshire, zatímco New Haven a Rhode Island byly založeny odpůrci striktního puritánského režimu. Maryland zase kolonizovali od 30. let 17. století římští katolíci.
Mezitím, v r. 1624, založili Holanďané na ostrově Manhattan prosperující kolonii New Amsterdam. V roce 1664 byla obsazena Brity a přejmenována na New York. V roce 1665 se od něj odtrhla oblast New Jersey. V mnoha ohledech nejúspěšnější z raných kolonií byla Pensylvánie, založená r. 1628 umírněným anglickým kvakerem Williamem Pennem (1644 – 1718). Pensylvánští osadníci udržovali přátelské vztahy s místním obyvatelstvem, dokud Pennův syn nezískal podvodem na delawarských Indiánech velkou část jejich území. Tato část Pensylvánie se později stala kolonií Delaware. Již předtím v roce 1663 byly založeny Severní a Jižní Karolína. Georgia vznikla v r. 1732 jako alternativa vězení pro dlužníky.
Existence těchto kolonií byla v 18. století stále těsně spojena s Británií. Kolonie také měly vzájemnou potřebu bránit se proti Francouzům i proti Indiánům, na jejichž území kolonisté pronikali. Po r. 1763, kdy byli Francouzi konečně poraženi, se začalo vzmáhat hnutí za nezávislost. Kolonie nejdříve odmítaly platit Británii daně. Zákaz britské vlády pronikat do indiánských oblastí za Appalačskými horami společně s hospodářskými sankcemi vyvolávaly kritiku a ta zase vedla k zostřeným opatřením ze strany britských úřadů. Incidenty, jako Bostonský masakr v r. 1770, při kterém bylo britskými jednotkami zabito pět lidí, jen posilovaly Američany v úsilí o samostatnost. V roce 1776 po dvou tzv. kontinentálních kongresech kolonistů byla vyhlášena Deklarace nezávislosti a konfederace 13 kolonií pod názvem Spojené státy americké.
V následující válce o nezávislost vojska amerických dobrovolníků čelila britským oddílům, v nichž bojovali především němečtí žoldnéři. Špatně vyzbrojené americké síly často unikly těžkým porážkám jen díky umění a odvaze důstojníků, jako byl George Washington (1732–1799). Obrat ve válce nastal v r. 1778, když Francie začala vzbouřencům poskytovat vojenskou i finanční pomoc. Narušovala také transatlantické linky přepravující zásoby. Kapitulace britských sil pod vedením Lorda Cornwallise (1738–1805) u Yorktownu v r. 1781 znamenala konec britské nadvlády nad USA, přestože válka definitivně skončila až Pařížským mírem v r. 1783. Americké vítězství bylo ve znamení krutých represí proti silám loajálním s Brity, z nichž většina nalezla útočiště v britské Kanadě. V roce 1787 byla americká buržoazní revoluce dovršena přijetím federální ústavy, v níž byl uzákoněn republikánský systém vlády.
Velká expanze Američanů pokračovala i v posledních letech války. Během několika dalších let se k Unii připojil Vermont, Kentucky, Tennessee a Ohio. V roce 1803 prodala Francie Spojeným státům Louisianu, řídce osídlené území ve středu kontinentu. O rok později vyslal prezident Thomas Jefferson (1743–1826) expedici pod vedením Meriwethera Lewise (1774–1809) a Williama Clarka (1770–1838) prozkoumat nová území na západě. Výprava se vydala proti proudu řeky Missouri, překročila Skalnaté hory a dosáhla pobřeží Pacifiku. Po návratu do Saint Louis v r. 1806 zpráva o její cestě podnítila další osídlování „Divokého západu“.
V letech 1812–14 vedly USA další válku proti Britům v Kanadě. Přes americké vojenské úspěchy znamenala válka oslabení. Británie nakonec ustoupila a USA posílily svoji pozici na severu. Nastalo období konsolidace, rychlého růstu měst jako New York, Boston, Philadelphia nebo Charleston (Jižní Karolína).
Roku 1819 bylo Španělsko donuceno prodat Floridu a dále pokračovala expanze na západ. Roku 1848 došlo k anexi Texasu a po následné americko-mexické válce v letech 1846–48 byla připojena Kalifornie, Arizona a Nové Mexiko. Další územní zisky přinesla Gadsdenská smlouva v r. 1853. Roku 1867 byla od Ruska odkoupena Aljaška.
Již od 30. let se na severu rozmáhalo abolicionistické hnutí, usilující o zrušení otroctví, na němž bylo založeno plantážní zemědělství na zaostalejším jihu. Pokračoval i politický boj o nadvládu v Kongresu a jih se více vzpíral centralistickým tendencím průmyslového severu. Přes některé kompromisy v r. 1860 za vlády prezidenta Abrahama Lincolna (1809–65) se 12 jižních států odtrhlo od Unie a založilo Konfederaci. V občanské válce (1861–65) byl Jih přes počáteční úspěchy nakonec poražen a hospodářsky zdevastován. Otroctví bylo zrušeno, ekonomika jihu rekonstruována, ale diskriminace černochů pokračovala ještě celé století.
Kolonizaci západu urychlila výstavba železnic a příliv nových přistěhovalců z Evropy. K osídlení západních oblastí přispívala vidina svobodného života, nových pozemků a ložisek zlata. Přestože realita života v drsné přírodě často znamenala velké rozčarování, vzniklo o Divokém západě mnoho legend. Stinnou stránkou tohoto období americké historie bylo téměř úplné vyhlazení původního indiánského obyvatelstva. Hospodářský rozvoj na severovýchodě pokračoval a industrializace zrodila i první průmyslové magnáty, jakým byl John D. Rockefeller (1839–1937) nebo Andrew Carnegie (1835–1919). Na druhé straně vyvolala rozmach dělnického hnutí.
Již v r. 1823 se USA vyhlášení tzv. Moreovy doktríny prohlásily dominantní mocností v oblasti amerického kontinentu a odmítly jakékoliv vměšování Evropy do záležitostí států Nového světa. USA podporovaly národně osvobozenecké revoluce v koloniích Latinské Ameriky a později i revoluci na Kubě, v jejíž prospěch provedly na ostrov invazi. To vedlo v r. 1898 k válce se Španělskem, ve které USA získaly Kubu, Portoriko, Filipíny a Guam v Tichomoří. Ve stejném roce došlo k anexi Havajských ostrovů.
V roce 1904 prezident Theodor Roosevelt (1858–1919) prohlásil západní polokouli za sféru vlivu USA.
Když v Evropě vypukla 1. světová válka, prezident Woodrow Wilson (1856–1924) vyhlásil neutralitu USA, ale v roce 1917 ho akce německých ponorek proti americkému loďstvu přinutily do války vstoupit. Silný izolacionismus pokračoval i po ukončení války a vedl k odmítnutí USA vstoupit do Společnosti národů – mezinárodní organizace vytvořené pro ochranu územní integrity členských zemí.
Přijetím Volsteadského zákona v r. 1920 byl zakázán prodej alkoholu. Období prohibice však podpořilo nebývalý vzrůst organizovaného zločinu. Hospodářskou konjunkturu 20. let ukončil krach na newyorské burze r. 1929, po němž následovala velká hospodářská krize a sociální bouře nezaměstnaných. Roku 1932 byl zvolen prezidentem Franklin D. Roosevelt (1882–1945), který vyhlásil plán ozdravných hospodářských opatření. Jeho „New Deal“ však měl jen omezený úspěch a prosperitu obnovila až 2. světová válka.
Politický vývoj v Evropě 30. let opět podpořil izolacionistické tendence a USA vyhlásily roku 1935 svoji neutralitu. Když vypukla 2. světová válka, USA pouze zásobovaly Británii a Francii zbraněmi. Spory o účast ve válce se táhly až do konce roku 1941, kdy Japonsko zaútočilo na vojenskou základnu Pearl Harbor na Havaji, zničilo tichomořské loďstvo a vtáhlo tak USA do války. Americký průmysl velkým dílem přispěl ke konečnému vítězství v Evropě i v Pacifiku, jež bylo završeno použitím první atomové bomby proti Japonsku a jeho následnou kapitulací.
V poválečné době USA stanuly v čele západních států ve studené válce proti Sovětskému svazu. Programy finanční a hospodářské pomoci, jako známý Marshalův plán, pomohly rekonstruovat západní Evropu a Japonsko a vytvořit protiváhu komunistické expanzi (vytvoření paktu NATO v roce 1949). Jak se stupňovalo napětí studené války a v souvislosti s válkou v Koreji vyvstávala hrozba třetí světové války, pociťovaly hrozbu komunismu i USA. To vedlo na začátku 50. let k politickým čistkám pod vedením senátora Josepha McCarthyho (1909–57).
Následující období hospodářské prosperity připravilo cestu liberálním koncepcím prezidenta Johna F. Kennedyho (1917–1963). Nicméně v zahraniční politice Kennedy schválil plán nevydařené invaze na Kubu a zabránil Sovětskému svazu instalovat na ostrově jaderné zbraně. Zavázal také USA k ochraně Jižního Vietnamu před komunistickou invazí ze severu. Po zavraždění Kennedyho vyústil konflikt v Indočíně ve vleklou vietnamskou válku, která skončila politickou porážkou USA a stažením amerických jednotek z Vietnamu v r. 1974.
Přesto v tomto období byly USA na čele světové vědy a techniky, jak dosvědčil jejich kosmický program a přistání na Měsíci v r. 1969. V tomto období také vrcholil boj za lidská práva amerických černochů, v jehož čele stál Martin Luther King (1929–68). Korupční skandál, který byl odhalen během aféry Watergate, vedl v r. 1974 k rezignaci prezidenta Richarda Nixona (1913–94) a znamenal rozsáhlou společenskou krizi.
V 70. letech byla pozice Ameriky otřesena ekonomickou recesí, která vznikla zejména v důsledku ropné krize na Blízkém východě. Úspěšná restrukturalizace vedla k hospodářskému oživení 80. let, které bylo na jejich konci opět vystřídáno celosvětovou krizí a dalším konfliktem na Blízkém východě. V roce 1990, poté co byl Kuvajt napaden Irákem, zahájily USA vojenské operace na Středním východě. Počátkem roku 1999 jednal Senát o možném impeachmentu prezidenta Clintona, obviněného ze zneužívání pravomoci veřejného činitele a ze lži pod přísahou během vyšetřování soukromé aféry.
Státní zřízení
Systém vlády USA vychází z principů britské organizace 18. století. Cílem tvůrců první ústavy bylo zachovat a rozvinout všechny demokratické prvky a odstranit ty, které bránily svobodnému rozvoji společnosti. Od britského se odlišuje tím, že se jedná o federativní systém, ve kterém jsou některé pravomoce svěřeny federálnímu parlamentu a vládě a ostatní náleží zákonodárcům jednotlivých států. Používání jmen jako Kapitol a Senát bylo motivováno úmyslem vyjádřit idealizované představy římské a řecké demokracie.
Přednost dostala psaná ústava před tradičním britským modelem jednotlivých zákonodárných aktů. Ústava připouští kontinuální změny. Návrh dodatku ústavy musí být vyjádřen 2/3 zástupců obou sněmoven a schválen tříčtvrtinovou většinou. Takto již bylo přijato 26 dodatků (změn) ústavy.
Prvních 10 dodatků bylo přijato v r. 1791 a jsou známy jako Listina občanských práv. Jednoznačně zaručují svobodu projevu, vyznání a tisku a právo na rychlý a spravedlivý soudní proces. 10. dodatek deleguje všechny pravomoce nezmíněné v ústavě jednotlivým státům nebo lidu.
Tři dodatky – 13., 14. a 15. – byly přijaty po občanské válce. Přinesly zrušení otroctví a občanská práva včetně práva volit všem rodilým a naturalizovaným Američanům. 14. dodatek zaručuje všem Američanům „stejnou ochranu zákonem“.
Pozdější dodatky pokračovaly v rozšiřování politických práv obyvatel a vyjasňovaly zastaralé a zmatečné klauzule původní ústavy. 19. dodatek (přijatý v r. 1919) poskytl ženám právo volit do federálních orgánů (některé státy tak učinily již dříve). 20. dodatek urychlil výměnu vlády po prezidentských volbách a 25. stanovil postup po smrti nebo rezignaci prezidenta během jeho funkčního období.
Tvůrcům ústavy šlo především o omezení federálních pravomocí a jejich přenos na jednotlivé státy. Základním principem ústavy a organizace státní moci je oddělení moci zákonodárné, výkonné a soudní. Hlavou státu je prezident, který je volen na čtyři roky (nejvíce ve dvou po sobě následujících obdobích) nepřímo sborem volitelů, kteří vzešli volbou v jednotlivých státech Unie.
Přímé volby prezidenta občany byly zamítnuty z obavy, že by snadno docházelo ke korupci a volbám demagogů a populistů. V praxi se ale sbor volitelů stal pouhou formalitou, a dokonce se tvrdí, že obavy tvůrců systému se vyplnily.
Prezident musí být nejméně 35 let starý, rodilý občan USA, který na jejich území pobýval nejméně 14 let. Obvykle má značný majetek i politickou podporu. Teoreticky vládne pouze exekutivní složce vlády, ale v praxi může ovlivňovat i zahraniční politiku a jako vedoucí představitel nejsilnější strany také legislativní proces Kongresu. Vzhledem k oddělení základních pravomocí často nemá přímou možnost realizovat svá rozhodnutí, zvláště jestliže jeho strana v Kongresu nezíská většinu. V takových případech jeho omezené právo veta umožňuje taktické manévrování a vede většinou ke kompromisům, někdy však také do slepé uličky.
Kongres vytváří zákony, má právo rozhodovat o daních i vyhlášení války a určovat pravidla vlastní aktivity. V extrémních případech může prezidenta postavit před soud. Kongres tvoří dvě komory: Sněmovna reprezentantů a Senát. Poslanci jsou voleni každým státem na dvouleté období. Jejich počet se řídí počtem obyvatel jednotlivých států a celkově má Sněmovna reprezentantů 435 poslanců. Kongresmani musejí mít nejméně 25 let, žít v USA a být občany USA nejméně po dobu devíti let. Každý stát volí dva senátory na šestileté období. Každé dva roky se 1/3 Senátu obměňuje. Senát má vyšší pravomoc než dolní komora parlamentu a jeho 16 trvalých výborů představuje silné orgány moci.
Na čele soudní moci je Nejvyšší soud USA. Představuje nejvyšší autoritu ve sféře interpretace zákonů a ústavy a má taky funkci odvolacího soudu poslední instance vůči rozhodnutím jiných soudů federální úrovně a nejvyšších soudů jednotlivých států. Jeho devět soudců jmenuje prezident se souhlasem Senátu na doživotí. Jmenování soudců téměř vždy ovlivňují politické souvislosti.
Federální vládě jsou podřízeny vlády jednotlivých států, jejichž struktura obvykle zrcadlí strukturu federálních úřadů. Každý stát má svoji ústavu, dvoukomorový parlament (s výjimkou Nebrasky), exekutivu a soudní dvůr. Guvernér je stejně jako většina představitelů vlády a soudců volen. Správní orgány ve větších městech jsou nejčastěji vedeny voleným starostou a radou. Řada místních zastupitelstev dává přednost volené komisi nebo profesionálnímu manažerovi jmenovanému zvolenými zástupci.
V USA existují pouze dvě významné politické strany, neboť třetí strana by nedokázala získat potřebnou širokou základnu. Zjednodušeně lze republikány charakterizovat jako stranu konzervativní a demokraty jako liberální. Obě strany však generují široké spektrum názorů a regionální rozdíly mohou toto vymezení zpochybnit, nebo i zvrátit.
Obyvatelstvo
USA s neustálým přílivem milionů přistěhovalců z celého světa vykazují mimořádnou etnickou rozmanitost. Jsou proto označovány jako tavicí kotel národů a kultur. Tento názor je však v některých ohledech zavádějící. Léta intenzivní imigrace byla poznamenána zřejmou snahou o asimilaci, která byla považována za nejlepší cestu k získání zaměstnání a realizaci „amerického snu“. Časem se proces etnické a kulturní homogenizace zvrátil. Spřízněnost s určitým národem (etnikem) je nyní součástí národního uvědomění, pocitu identity, zvláště pro okrajové etnické skupiny.
Mezi původními obyvateli – Indiány – existovaly značné jazykové a kulturní rozdíly, ale vliv evropského přistěhovalectví byl takový, že jen několik skupin si zachovalo rozeznatelnou kulturní identitu. První usedlíci ze Starého světa přicházeli většinou ze severozápadní Evropy, zejména Anglie, Irska, Holandska, Německa, Francie a Španělska. Převážně ze západoafrického pobřeží bylo přiváženo černošské obyvatelstvo jako otroci pro práci na plantážích.
Po občanské válce vlna masové imigrace přivedla do země množství Italů, Skandinávců a obyvatel neklidných států východní Evropy, včetně Ruska. Velmi početnou komunitu tvořili Židé, kteří prchali před chudobou a pogromy. Jejich usazování mělo různé formy. Mnoho Italů a Židů se usadilo ve velkých městech a vytvořilo zde specifické městské čtvrtě jako například Little Italy v New Yorku. Skandinávci a někteří Balkánci zakládali farmy v Minnesotě a jinde na Středozápadě. Také stupeň kulturní adaptace a asimilace se velmi lišil.
Ekonomický kolaps Jihu po občanské válce rozšířil vrstvu tzv. „chudých bělochů“, kteří žili v téměř stejných podmínkách jako právě osvobození černí otroci a vytvářeli tak živnou půdu pro rasovou nenávist. Na zemědělském jihu i na průmyslovějším severu vznikla rozsáhlá vrstva převážně chudých černochů bez vzdělání, využívaných jako levná pracovní síla. Na Jihu jim často byla odpírána základní lidská práva. Postupné změny v postojích veřejnosti, vyjádřené i v zákonech, zvláště po 2. světové válce některé tyto rozdíly setřely. V řadě oblastí byla podporována tzv. „pozitivní diskriminace“ černých Američanů (nebo též Afričanů). Přesto statisíce Afroameričanů stále žijí odděleně v městských sídlištích a ghettech.
V druhé polovině 19. století záplava čínských pracovníků vytvořila silnou asijskou komunitu na západním pobřeží. V pacifických městech vzniklo mnoho čínských čtvrtí, největší byla Chinatown v San Francisku. V posledních letech byla tato imigrace posílena přistěhovalci z jihovýchodní Asie, především z Filipín a Koreje. Přistěhovalci z Mexika a dalších zemí Střední a Jižní Ameriky vytvořili rozsáhlou hispánskou populaci, koncentrovanou ve velkých městech na obou pobřežích. V současnosti se vyrovnává počtem členů populaci černošské. Mnoho přistěhovalců je ilegálních a způsobují vážné sociální problémy. Imigrace je dnes omezena zákonem, ale přesto USA ročně přijímají téměř dva miliony přistěhovalců z celého světa. Jsou také útočištěm uprchlíků ze zemí jako Haiti, Kuba a Vietnam.
Mnoho přistěhovalců i nadále používá svůj vlastní jazyk, většinou v rámci komunit uvnitř velkých měst. Zejména hispánci ze zaostalejších zemí mají problémy s angličtinou a přizpůsobením se americkému stylu života.
Náboženská svoboda je zaručena ústavou, a proto nepřekvapuje, že struktura věřících je velmi rozmanitá. Více než polovina obyvatel se hlásí k některé formě protestantismu. Hojně zastoupená je církev baptistická, metodistická, luteránská a episkopální a počty aktivních věřících jsou větší než v protestantské části Evropy.
Římští katolíci tvoří druhou největší skupinu. Z větší části jsou irského, italského nebo hispánského původu. Židé tvoří pouze malou skupinu z celkového počtu obyvatel, ale např. v New Yorku představují více než 10 % populace. V USA mají zastoupení všechna světová náboženství a působí zde také velké množství sekt a kultů od černých muslimů přes scientology až po církev amerických Indiánů. Některé z nich jsou svázány s určitými místy, kde se jejich členové usadili, například mormoni v Utahu.
Americká společnost je vysoce urbanizovaná, i když statistika uvádí, že na venkově žije ještě více než 20 % obyvatel. Charakteristické jsou velké městské aglomerace se satelity rozsáhlých čtvrtí rodinných domků často se nacházejících v jiném státě než centrum. Dalším typickým rysem americké společnosti je intenzivní vnitřní migrace.
Hospodářství USA
USA mají nejsilnější ekonomiku na světě a jejich obyvatelé se těší díky koupěschopnosti domácí měny v průměru nejvyšší životní úrovni na světě. Rozdíly v příjmech a sociální situaci jsou však obrovské.
Základem hospodářství je sice průmyslová výroba, využívající intenzivně nejnovějších poznatků vědy, ale rozhodující roli již dlouho již dlouho hrají obchod a služby. Relativní hospodářský úpadek průmyslového severu je kompenzován dynamickým rozvojem jihu a jihozápadu.
USA mají nesmírné nerostné bohatství, ale ani tyto zdroje nemohou uspokojit veškerou poptávku po energii, surovinách a zboží, ke které vedle rozsáhlé průmyslové výroby a konzumní kapacity přispívá i velkorysá, ale také riskantní zahraniční politika. Výsledkem je, i přes trvalý hospodářský růst USA, vzrůstající deficit zahraničního obchodu i státního rozpočtu.
Zemědělství
Přibližně polovina rozlohy USA se využívá pro zemědělské účely. Produkce překračuje domácí spotřebu a země je jedním z největších vývozců potravin. Široká mechanizace, vědecké metody farmaření na velkých pozemcích způsobily, že v zemědělství pracuje již jen 2,5 % pracovních sil. Přesto se USA podílejí na světové zemědělské produkci asi 15 %.
Orná půda zabírá asi 20 % plochy USA a kolem poloviny v zemědělských centrálních oblastech. Vysoké výnosy v souvislosti s intenzivním používáním umělých hnojiv a dalších chemických prostředků vedou ke změně dotační politiky. Snaha koncem 80. let však její realizaci zpomalila. Velkým problémem hospodaření je zejména na Středozápadě půdní eroze.
Vzhledem k rozdílným přírodním podmínkám charakterizuje americké zemědělství značná regionální specializace. Největší rozloha orné půdy je soustředěna v rovinách mezi Appalačemi a Skalnatými horami. Tato rozsáhlá oblast zahrnuje tzv. pšeničný pás v prériích na západě (jarní pšenice se pěstuje na severu, ozimá na jihu) a kukuřičný pás v Centrální nížině. V jeho rámci se pěstuje řada dalších plodin jako sójové boby, cukrovka a slunečnice. Z Texasu do Georgie se táhne oblast pěstování bavlny, významné plodiny zde představují také cukrová třtina, podzemnice olejná, rýže a tabák.
Ovoce a zelenina se pěstují po celých USA, ale jejich největším producentem, především v zimních měsících, je Kalifornie. Mírné a suché podnebí zavlažovaného Centrálního údolí je vhodné zejména pro pěstování citrusů a vinné révy.
Také zaměření živočišné výroby se regionálně poněkud liší. Chov skotu na mléko a drůbeže je nejvíce rozšířen na severu a průmyslovém severovýchodě. Jižněji se rozkládá oblast smíšeného zemědělství, s chovem skotu i vepřů, který zde má vynikající krmivovou základnu. Pastevní chov dobytka na maso převládá na prériích, rančích a zavlažovaných farmách v oblasti Skalnatých hor a horských pánví. Chov skotu na mléko zase dominuje na šťavnatém severozápadě. Velké přebytky zemědělské produkce jsou exportovány, ukládání rezerv je zatím dotováno vládou.
Lesnictví a rybolov
Téměř 1/3 rozlohy USA je zalesněna, přičemž skoro 2/3 plochy lesů jsou komerčně využívány nebo pro využívání připraveny. Komerčně využívané lesy jsou převážně v soukromém vlastnictví, ale značná část je také pod místní, státní nebo federální kontrolou. USA jsou největším světovým producentem stavebního dřeva, avšak rychle se zvyšující domácí poptávka začíná v některých oblastech převyšovat produkci a země se tak stává dovozcem této suroviny. Nejdůležitější produkční oblastí je Severozápad.
USA se řadí mezi pět států s největším výlovem ryb. Po velkém úbytku ryb v 70. letech, způsobeném nadměrným výlovem, se jejich stavy opět zvyšují. Velkou hrozbou zůstává znečištění moře. V roce 1989 způsobil rozsáhlý únik ropy z tankeru Exxon Valdez devastaci části pobřeží jižní Aljašky.
Průmysl
USA jsou bohaté na nerostné zdroje a zaujímají první místo na světě v těžbě ropy, přírodního benzínu, molybdenové rudy (Colorado, Idaho), slídy (Severní Karolína, Jižní Dakota), kaolínu, fosfátů (Florida, Severní Karolína) a soli. Na druhém místě jsou USA v produkci uhlí, zemního plynu a síry.
USA jsou také významným producentem rud mědi (Arizona, Montana, Nové Mexiko), olova (Missouri), zinku (Tennessee, New York) a stříbra (Nevada, Idaho, Utah). Velká a snadno přístupná ložiska železné rudy se nacházejí v oblasti v oblasti Velkých jezer, zvláště u Hořejšího jezera. Dříve pověstná těžba zlata (Nevada, Kalifornie, Jižní Dakota, Utah) je již omezena, důležitá je stále produkce uranu (Nové Mexiko, Wyoming).
USA vlastní téměř 1/3 světových zásob vysoce kvalitního černého uhlí a antracitu a asi 1/8 zásob uhlí hnědého. Naleziště uhlí jsou převážně soustředěna po obvodu Appalačí, v Západní Virgínii, Kentucky a Pensylvánii, ale významná ložiska jsou i v Illinois a Ohiu. Těžba ropy a zemního plyn je ze strategických důvodů limitována a velký objem cenných paliv se dováží. Tradiční ložiska se nacházejí v Texasu a Louisianě, velké zásoby má severní Aljaška. Z vyčerpaných polí v Kalifornii se těžba přesunula na pobřežní šelf, důležitou produkci má ještě Oklahoma a Wyoming.
Ani tyto velké zdroje paliv nestačí uspokojit poptávku po výrobě elektrické energie, která je logicky daleko největší na světě. 3/4 elektřiny produkují tepelné elektrárny, potenciál vodních toků byl již prakticky vyčerpán a po vážné nehodě r. 1979 v jaderné elektrárně Three Mile Island v Pensylvánii se změnil názor na využití atomové energie a výstavba nových centrál se brzy prakticky zastavila. Za deset let od této události kalifornští voliči jako první přiměli vládu k uzavření první jaderné elektrárny. I tak mají USA na svém území asi polovinu všech jaderných elektráren světa. Využití sluneční, větrné, přílivové a geotermální energie je přes podporu zatím zanedbatelné.
USA jsou největší průmyslovou velmocí světa s 25 % podílem na světové produkci. Nejdůležitějším odvětvím je stále strojírenství. Jeho páteří zůstává výroba dopravních prostředků, osobních (2. místo na světě) a autobusů, ale i zemědělské a stavební techniky, zajišťovaná v současnosti již jen několika velkými producenty. Proslulá výroba letecké, kosmické a vojenské techniky byla postižena útlumem kosmického programu, koncem studené války i vnitřními ekonomickými omezeními (k přechodnému oživení došlo pouze během krize v Perském zálivu).
Tradiční hutnictví železa (Pensylvánie, Ohio) i barevných kovů, stejně jako těžké strojírenství a výroba stavebních hmot, ztratily na významu a druhé místo zaujala odvětví elektronického průmyslu. Díky tzv. mikročipové revoluci se elektronika a telekomunikační technika staly nejrychleji rostoucím průmyslovým odvětvím a kalifornské Silicon Valley největším světovým střediskem v oboru špičkových technologií. Další významné koncentrace „high-tech“ se nacházejí na Floridě, v Massachussetts, jižní Kalifornii, oblasti Seattlu i jinde. Také petrochemický průmysl (největší rafinerie jsou podél Mexického zálivu) a farmaceutická výroba, produkce pneumatik (Akron v Ohiu), papíru, cigaret aj. jsou charakterizovány velkou koncentrací do několika velkých podniků, resp. společností. Důležitý dřevozpracující průmysl je soustředěn ve státech Washington a Oregon, textilní a oděvní na východě od Alabamy po Maine, potravinářství na Středozápadě.
Obchod
Na USA připadá necelých 15 % světového obratu zahraničního obchodu, přičemž ale dovoz dlouhodobě převyšuje stále méně konkurenceschopný vývoz. V současné době dochází k zesílené orientaci na pacifickou oblast, zejména Japonsko, Jižní Koreu a Tchaj-wan, perspektivně i Čínu. Nejdůležitějším partnerem se stalo Japonsko, které předstihlo Kanadu i jako dovozce amerického zboží. Pro posílení tradičních svazků byla v r. 1989 s Kanadou a r. 1992 s Mexikem podepsána smlouva o volném obchodu (NAFTA). Její kritici však argumentují tím, že se počet pracovních příležitostí v USA sníží, pokud bude část výroby kvůli levné pracovní síle přesunuta do Mexika.
Více než polovinu vývozu USA představují strojírenské výrobky, zejména dopravní prostředky, kovové výrobky a elektronika. Dovoz paliv a surovin asi pětkrát převyšuje jejich vývoz.
Obchod a finančnictví jsou důležitým pilířem ekonomiky USA a jejich význam stále roste. USA jako největší zdroj kapitálu, zahraničních investic i pomoci mohou uplatňovat svůj vliv takřka po celém světě. Zejména Kanada, stejně jako celá Latinská Amerika jsou silně závislé na investicích USA.
Významným zdrojem příjmů USA je cestovní ruch, důležitější je ovšem domácí. Počet zahraničních návštěvníků je nižší než v případě Francie a příjmy ze zahraničního cestovního ruchu jsou nižší než výdaje cestujících Američanů. Stále více roste význam služeb. Města jako Washington, D.C., Denver v Coloradu nebo Miami na Floridě z nich získávají téměř veškeré příjmy. Předměstské obchodní domy a nákupní střediska změnily návyky spotřebitelů a posilňují migraci z městských center na okraje měst.
Doprava
USA mají nejlépe vybavenou dopravní síť na celém světě. Hospodářská prosperita je stále více závislá na efektivní přepravě nákladů a osob zejména na velké vzdálenosti. Kvalita a výkonnost dopravní infrastruktury se stala limitujícím faktorem hospodářského rozvoje.
Silniční USA měří více než 6 milionů km. Prakticky všechna důležitější města jsou spojena pečlivě naplánovanou sítí dálnic, na které připadá 1/3 celkové délky silnic. V zemi je asi 145 milionů osobních automobilů a většina domácností vlastní více než jedno vozidlo. Automobil je naprosto nepostradatelnou součástí jakékoli aktivity a vysoká míra automobilizace přináší americké společnosti značné problémy. Vedle často ucpaných silnic je to především znečištění výfukovými plyny, které přinutilo Oregon a po něm řadu dalších států přijmout zákony zpřísňující automobilový provoz. Automobilizace má také za následek úpadek systémů městské hromadné dopravy.
Také železniční síť je nejdelší na světě, ačkoli od 20. let se snižuje její délka i počet přepravených osob. Přesto železnice stále přepravuje značné množství nákladů, zejména těch objemných, dále kontejnerů a tzv. piggyback nákladů (kamionů přepravovaných na vagonech). Přes uvedený trend železnice a podpovrchová doprava stále zajišťují významnou část městské a příměstské dopravy zejména ve starších městech, jako je Chicago a New York. Dochází také k jistému pokroku ve vytváření efektivních alternativ automobilové dopravy ve městech sužovaných permanentními dopravními zácpami. Příkladem jsou systémy nadzemních vysokorychlostních kolejových tratí v San Francisku nebo v Pittsburghu.
V osobní dopravě na velké vzdálenosti převládá letecká doprava, přestože dálková autobusová doprava představuje levnou a pohotovou alternativu. Železnice již nemohou ve sféře transkontinentální osobní dopravy konkurovat. Třemi nejdůležitějšími uzly vnitrostátní i mezinárodní letecké dopravy jsou New York se třemi velkými letišti (J. F. Kennedy, Newark a La Guardia), Chicago s letištěm O'Hare (největší na světě) a Atlanta v Georgii. K největším na světě dále patří letiště Dallas-Forth Worth, Los Angeles, San Francisco a Denver. Pravidelné letecké spojení má téměř 850 letišť (z toho skoro 300 na Aljašce). Více než 16 000 dalších letišť slouží místní dopravě, převážně soukromým a firemním letům.
Vnitrozemská vodní síť má k dispozici desítky tisíc kilometrů splavných řek a kanálů, přičemž nejdůležitější cestu představuje Mississippi s přítokem Ohio, dle Hudson a jeho spojení s řekou Sv. Vavřince a Velkými jezery, které jsou dosažitelné i pro námořní lodě. Námořní dopravě, která se významně podílí na vnitrostátní přepravě nákladů, slouží největší námořní přístavy jako New Orleans, New York, Houston, Valdez na Aljašce, Long Beach/Los Angeles a Corpus Christi v Texasu. Největším vnitrozemským přístavem je Duluth při Hořejším jezeře.
Média a spoje
Všechny hromadné sdělovací prostředky v USA jsou nezávislé na vládě a v kontroverzních otázkách často vládní politice oponují. Zpravodajství z vietnamské vlády pomohla skončit americkou účast a odhalení novinářů v případu Watergate svrhla Nixonovu vládu.
Dominantním médiem je televize a internet. Až do nedávné doby bylo televizní vysílání pod kontrolou tří hlavních televizních společností. Většina příjmů televizních společností pochází z reklam, a proto existuje silná tendence hodnotit jednotlivé televize, kanály a programy podle sledovanosti. V současnosti se vyvíjí úsilí o větší rozmanitost televizních programů a vyšší kvalitu. Možnosti volby rozšířila kabelová televize, která také poskytla prostor menšinovým a lokálním zájmům. K internetu je připojeno 204 mil. uživatelů.
Televize již dávno předstihla tisk jako primární zdroj informací. Tisk se tradičně vyznačuje regionální a lokální působností, nový trend představují noviny satelitních čtvrtí. Pouze tři deníky svým nákladem a působností pokrývají celý stát. Také rozhlasové vysílání má regionální a lokální charakter.
Národní telefonní síť je provozována sedmi regionálními telefonními společnostmi, zatímco místní služby poskytuje téměř 1700 nezávislých společností. Přesto rozhodující roli ve výrobě, výzkumu a vývoji telekomunikací náleží vůbec největší americké firmě American Telephone and Telegraph Company (AT&T).
Zdravotnictví a sociální péče
Chudoba a rasová (národnostní) problematika stále v mnoha ohledech ovlivňují poskytování sociální péče. Za vlády republikánů se také výrazně prohloubily rozdíly mezi chudými a bohatými. V r. 1988 federální vláda odhadovala, že více než osmina obyvatelstva žije pod hranicí chudoby, v případě černošské populace dokonce třetina.
Úroveň zdravotní péče a zdravotnických zařízení USA je standardně vysoká a zdravotní stav obyvatel se stále zlepšuje. Federální vláda poskytuje zdravotní dotace, ale pro většinu lidí jsou zdravotní služby drahým zbožím a to produkuje nerovnosti. Např. kojenecká úmrtnost černošských obyvatel je dvakrát vyšší než u bělošské populace. Mnoho chudých si zdravotní pojištění vůbec nemůže dovolit. V r. 1988 se Massachusetts stal prvním státem, který začal poskytovat povinné zdravotní pojištění všem občanům. Následující rok zavedl Washington program zdravotní péče pro rodiny s nízkými příjmy.
Dva současné velké problémy – masové užívání drog a AIDS – kladou na zdravotnictví USA obrovské finanční nároky. Infekce HIV a nemoc AIDS doznaly v USA po Africe největšího rozšíření. Zdravotní pojištění je nemocným či infikovaným často odpíráno.
Sociální péče USA zahrnuje podpory v nezaměstnanosti a nemoci, invalidní, starobní a vdovské důchody a mateřskou dovolenou. Je organizována soukromým sektorem i vládou, která poskytuje také pomoc chudým rodinám s dětmi. Rozsah a výše dávek se v jednotlivých státech USA liší. Každý, kdo byl zaměstnán, má právo na penzi na bázi vládního programu sociálního pojištění. Ale ukazuje se, že je obtížné tento fond financovat a o jeho budoucnosti existují pochyby. Zdravotní a životní pojistky poskytují často i zaměstnavatelé, ale rozhodující část připadá na zaměstnance.
Školství
Za vzděláváním jsou odpovědné převážně obce a stát, i když existuje množství soukromých a církevních školských zařízení. Ve většině států USA je bezplatná školní docházka povinná od 6 do 16 let, ale většina studentů ji končí až v 17 či 18 letech po získání středoškolského vzdělání. V USA existuje mnoho světově proslulých univerzit (Harvard, Yale, Princeton, Berkeley) a dalších vysokých škol. Většina je také dotovaná státem, ale značnou část nákladů studia hradí studenti s pomocí půjček na školné a dalších forem podpory. Vláda také poskytuje prostředky na studijní materiály, stravování, výzkumné granty a vzdělávací programy pro studenty indiánského původu.