Francie (stát)

Francie – informace o státu

Země	Francie
Oficiální název	Francouzská republika
Hlavní město	Paříž
Kontinent	Evropa
Rozloha	551 500 km²
Počet obyvatel	65 844 000 (2014)
Vznik státu	1. 1. 0486
Nejvyšší hory	Mont Blanc 4807 m (Alpy), Vignemale 3298 m (Pyreneje), Monte Cinto 2710 m (Korsika)
Nejdelší řeky	Loire 1020 km, Rhone 812 (548) km, Seine 776 km, Garonne 647 km
Státní zřízení	pluralitní republika prezidentského typu s dvoukomorovým parlamentem
Největší města	Paříž (hl. město) 9 180 000, Lyon 1 290 000, Marseille 1 255 000
Úřední jazyk	francouzština
Etnický původ/Národnostní složení	Francouzi 93,5%, Portugalci 1,3%, Alžířané 1,1%, Španělé 0,4%, Italové 0,4%, ostatní 2,2%
Náboženská příslušnost	římští katolíci 78%, ostatní křesťané 4%, muslimové 3,5%, bez vyznání a ostatní 14,5%
Měna	1 euro = 100 centů
Hrubý domácí produkt (HDP)	35 295 US dolarů (2012)
Průměrný věk dožití obyvatel	79.73 let (2006)
Struktura HDP	zemědělství, lesnictví a rybolov 5,5%, těžba a průmysl 20,5%, stavebnictví 5,5%, služby 68,5%

Francie – sousední státy

Stát	Hlavní město	Rozloha	Populace
Andorra	Andorra la Vella	468 km²	76 098
Belgie	Brusel	32 545 km²	11 132 269
Brazílie	Brasília	8 514 880 km²	201 032 714
Itálie	Řím	301 318 km²	59 943 933
Lucembursko	Luxemburg	2 586 km²	537 000
Monako	Monaco	2 km²	36 136
Německo	Berlín	357 022 km²	80 619 000
Surinam	Paramaribo	163 820 km²	534 189
Španělsko	Madrid	505 992 km²	46 609 700
Švýcarsko	Bern	41 284 km²	8 112 200

Referát

Francie je rozlohou největší zemí západní Evropy. V mnoha ohledech, zejména však v kultuře, ovlivňovala celý kontinent, a díky postavení koloniální velmoci, také téměř celý svět.

Přírodní poměry Francie

Francie leží ve výhodné poloze omývána na západě Atlantským oceánem, severozápadě průlivem La Manche a na druhé straně, na jihu, mořem Středozemním. Hranici se Španělskem na jihozápadě tvoří Pyreneje, na jihovýchodě s Itálií Alpy a na východě se Švýcarskem pohoří Jura. Část hranice s Německem tvoří řeka Rýn. Pouze na severu a severovýchodě, kde nížiny a vrchoviny přecházejí do Belgie a Německa, nelze hovořit o přírodní hranici.

Povrch

Dvě největší přírodně geografické jednotky Francie představují Francouzská nížina s Pařížskou pánví a Francouzské středohoří (Massif Central). Z Pařížské pánve vybíhají na západ až do Bretaně pahorkatiny starého armorického masivu. Na východ a jihovýchod se pánev zvedá do pahorkatin a vrchovin Arden, Champagne a Burgundska. Pobřežní nížina spadá od Calais na severu po poloostrov Cotentin na západě Normandie příkrými křídovými útesy k plážím lamanšského průlivu. Jihozápadní pobřeží Biskajského zálivu s velkými lagunami lemují písečné přesypy až 80 m vysoké i pláže.

Rozsáhlé Francouzské středohoří tvoří několik horopisných oblastí: na jihu vápencové Causses rozřezané hlubokými kaňony řek jsou součástí pohon Cévenny. Údolí Rhóny a Saóny lemují strmé žulové masivy, severozápadní a západní část charakterizují hlubokými údolími řek rozčleněné stupňovité plošiny spadající do Limousinu. Centrální oblast vyplňují mladá vulkanická pohoří Auvergne s nejvyšší horou Puy de Sancy (1885 m) a četnými projevy nedávné sopečné činnosti.

Na jihozápadě za Akvitánskou pánví oddělují Francii od Španělska vysoké hřebeny Pyrenejí. Jihovýchodní pobřeží Lví zátoky (Golfe du Lion) lemuje náplavová nížina s lagunami až po velkou deltu Rhóny s bažinami Camargue. Na Azurové pobřeží s letovisky francouzské Riviéry vybíhají nízká pohoří Maures a Esterel a dále na východ spadají prudce k moři vyšší Přímořské Alpy.

Na sever se táhnoucí rozsáhlý systém krystalických centrálních a vnějších vápencových Alp vytváří komunikační bariéru na italské hranici. Severněji na hranici se Švýcarskem na ni navazují vápencové hřebeny pohoří Jura. Údolí Rýna pak lemují středohorské Vogézy. Na hranici s Belgií a Lucemburskem se rozprostírají vrchovinné Ardeny.

Větší část Francie je odvodňována do moří Atlantického oceánu. Severozápad s Pařížskou pánví je odvodňován Seinou do průlivu La Manche, středozápad nejdelší řekou Loirou (1012 km) do Biskajského zálivu. Tam také ústí širokou nálevkou Gironde řeka Garonne pramenící v Pyrenejích a přibírající z Massif Central tekoucí Tarn, Aveyron, Lot a Dordogne. Severovýchod odvodňují přítoky Rýna Meuse a Moselle. Pouze tíha jihovýchod patří k úmoří Středozemního moře. Ve švýcarských Alpách pramenící Rhóna protéká Ženevským jezerem, proráží si cestu mezi Alpami a Jurou a u Lyonu přibírá zprava Saónu tekoucí z podhůří Vogéz.

Podnebí

Klima Francie je globálně mírné, oceanické. V rámci země však můžeme rozlišit tři klimatické podoblasti. Atlantské proudem přináší západní polovině Francie značnou vlhkost a těžko předvídatelné změny počasí, zvláště v Bretani. Léta jsou zde relativně chladná, ale zimy mírné.

Na východ od Pařížské pánve přibývá kontinentality, podnebí se vyznačuje bohatými srážkami na jaře a na podzim, v létě pak četnými bouřkami. Celkově vsak srážky klesají. Ve východní Francii a Francouzském středohoří jsou chladnější zimy, na horách napadne značné množství sněhu. Město Strasbourg poblíž německých hranic vykazuje největší teplotní rozdíly v zemi.

Na jihovýchodě v oblasti středomořského klimatu Provence se mrazové dny vyskytují jen zřídka. Léta jsou zde horká a suchá. V zimních měsících vane od Alp na pobřeží chladný a suchý vítr zvaný mistral.

Rostlinstvo a zvířena

Úrodné nížiny na severu a na západě stoupají ke kopcům porostlým hlodášem a vřesem, na více chráněných místech rostou duby. Severovýchodní oblasti a většina Pařížské pánve má sprašové půdy s nesouvislými smíšenými lesy. Západní svahy a plošiny Francouzského středohoří pokrývají bujné pastviny a horské louky. Největší komplexy převážně jehličnatých lesů se vyskytují v oblasti Landes jižně od Bordeaux. Na jihovýchodě roste typická středomořská vegetace porostů oliv, zimostrázu, tymiánu, rozmarýnu a korkového dubu. V sušších oblastech se vyskytují charakteristické zakrslé houštiny garigues a maquis (makchie). Unikátní zvířenu reprezentují kozorožec v Alpách, medvěd a vlk v Pyrenejích, volavky, plameňáci a množství stěhovavých ptáků v deltě Rhóny (Camargue).

Společnost Francie

Francie po staletí představovala kulturní a vojenskou velmoc a v současnosti je druhým nejvýznamnějším členem Evropské unie.

Historie Francie

Ve Francii byly objeveny pozůstatky nejstaršího člověka, člověka kromaňonského, pojmenovaného podle místa nálezu, jeskyně Cromagnon v oblasti Dordogne. Historie Francie se datuje od osídlení keltskými Galy. Ti pronikli na západ od Porýní kolem roku 800 př. n. 1. V 5. století opanovali rozsáhlá evropská území a stali se soupeři Říma, který se jim všas v roce 390 př. n. 1. nepodařilo porazit.

Řím si podmanil mezi roky 58–50 př. n. 1. celou Francii a tento stav trval téměř 500 let. Když se Římská říše rozpadla, křesťanští frančtí králové (dynastie Merovejců) se snažili udržet římskou kulturu Galů dále při životě. Po nich následoval rod Pipinů. Jeden z nich, Karel Martel (asi 688–741), porazil v roce 732 u Poitiers muslimské arabské dobyvatele ze Španělska (Maury) a založil dynastii Karlovců. Jeho vnuk, Karel I. Veliký (742–814), rozšířil znovu franckou vládu do Německa a dále až ke skandinávským a španělským hranicím a vytvořil tak křesťanské království celé západní Evropy s hlavním městem v Aix-la-Chapelle (nyní německé Aachen – Cáchy).

Počínaje rokem 987 nastupuje dynastie Kapetovců. Zprvu jsou to nevýznamné postavy, jejich moc však postupně vzrůstá a Filip VI. (1293–1350), první z dynastie Valois, vládl již většině dnešní Francie. Avšak během stoleté války (1337–1453) přešla rozsáhlá území pod nadvládu Anglie, když ještě celou zemi sužovaly vysoké daně a mor (1347–1351). Karel VII. (1403–1461) za přispění Jany z Arcu (asi 1412–1431) vyhnal Angličany z Francie a v roce 1453 získal své království zpět.

V 16. století se Francie zmítala v náboženských konfliktech mezi katolíky a francouzskými protestanty – hugenoty. Náboženské války skončily v roce 1589, když protestantský princ Jindřich Navarrský (1553–1610), aby získal trůn jako Jindřich IV., přijal katolickou víru a zaručil toleranci vůči hugenotům. Jím také začala vláda Bourbonů. Po jeho smrti se však opět objevily staré rozpory. Za vlády Ludvíka XIII. (1601–1643) upevnil pragmatický a tvrdý kardinál Richelieu (1585–1642) francouzskou moc za hranicemi a potlačil veškerý domácí odpor. Řada povstání známých pod názvem Fronda pokračovala i za jeho následovníka kardinála Mazarina (1602–1666).

Ludvík XIV. (1638–1715), „Král Slunce“, vybudoval nejhonosnější královský dvůr a sídlo Evropě (Louvre a Versailles), aby odvrátil pozornost šlechty od politiky. Vláda byla ještě více centralizována a hugenoti dále pronásledováni. Ludvík XIV. výboji rozšiřoval Francii na sever a východ, stejně jako francouzská zámořská území. Francie kolonizovala část Severní Ameriky, Indie a Karibské oblasti.

V 18. století ztratila Francie v nákladných válkách Kanadu i Indii a její finanční systém byl zruinován. Za Ludvíka XV. (l710–1774) pod vlivem francouzských myslitelů značně poklesla popularita monarchie. Za vlády dobrosrdečného, ale neschopného Ludvíka XVI. (1754–1793) a nenáviděné královny Marie Antoinetty (1755–1793) se hospodářství ocitlo před krachem. Francouzská revoluce, která propukla v roce 1789, monarchii svrhla. Když se vlády zmocnili fanatici Danton (1759–1794) a Robespierre (1758 až 1794), nastalo údobí teroru, masových poprav a anarchie, v jehož rámci byli Ludvík XVI. i Mane Antoinetta popraveni. Roku 1799 se chopil moci vynikající vojenský stratég, Korsičan Napoleon Bonaparte (1769–1821), který se v roce 1804 prohlásil císařem. Provedl řadu vnitřních reforem, mezi nimi zavedl i Občanský zákoník (Code civil), kterým se francouzské právo řídí doposud. Avšak jeho hlavním zájmem byla územní expanze, snaha ovládnout celou Evropu a v tom přecenil sebe i svá vojska. V roce 1813 byl vojensky poražen, poslán do exilu, ale v roce 1815 se opět vrátil, aby utrpěl svou konečnou porážku u Waterloo v Belgii.

Znovunastolené nepopulární bourbonské vládce vystřídala nejistá 2. republika, jejímž prezidentem byl zvolen Napoleonův charismatický synovec Ludvík Napoleon Bonaparte (1808–1873). V roce 1852 zorganizoval převrat a prohlásil se Napoleonem III., hlavou druhého císařství. Za jeho vlády došlo k rozmachu průmyslové revoluce, která vedla k nenásilným sociálním přeměnám a nebývalé prosperitě doprovázené rozšířenou politickou a finanční korupcí.

V roce 1870 Otto von Bismarck (1815–1896), sjednotitel sílící Německé říše, vehnal Francii do války s Pruskem. V ní se armáda Francie zhroutila a Napoleon III. byl poražen a zajat. Nově vytvořená třetí republika požádala o mír a Němci anektovali Alsasko-Lotrinsko. Výsledkem těžké vnitropolitické situace bylo povstání Pařížské komuny, které však bylo krvavě potlačeno (zahynulo v něm přes 20 000 komunardů).

Za 3. republiky Francie znovu získala vnitřní stabilitu, upevnila svou moc v Alžírsku a vybudovala další kolonie v západní Africe a v Indočíně. 1. světová válka, jejíž celá západní fronta ležela ve Francii, přinesla velké ztráty na životech (1,4 milionu francouzských vojáků), ale také nakonec velké posílení francouzské pozice v Evropě. Francie opět získala Alsasko-Lotrinsko a v letech 1923–1930 okupovala i německé Porýní.

Po německé invazi v roce 1940 byla severní polovina Francie okupována německými vojsky, zatímco jih byl spravován kolaborantským režimem ve Víchy, v jehož čele stál maršál Philippe Pétain (1856–1951). Silný odboj představovalo hnutí Svobodná Francie, vedené generálem Charlesem de Gaullem (1890–1970) a podporované Británií, ale i francouzští komunisté.

V roce 1947 byla vyhlášena 4. republika, která vsak ztratila během nešťastných válek ve francouzské Indočíně (Vietnamu) a Alžírsku důvěru veřejnosti.

V roce 1958 se generál de Gaulle vrátil na 10 let k výkonu funkce prezidenta 5. republiky. Francouzskou prosperitu oživilo nově vytvořené Evropské hospodářské společenství (EHS). V té době byl de Gaulle nucen uznat nezávislost Alžírska a ostatních francouzských kolonií, ale přesto pokračoval v tvrdé nacionalistické politice odmítající americký vliv v Evropě a opakovaně vetoval vstup Británie do EHS. V roce 1968 byla země otřesena rozáhlou revoltou pařížských studentů.

Oba de Gaullovi následovníci Georges Pompidou (1911–1974) a Valéry Giscard d'Estaing (nar. 1926) se věnovali především ekonomice, jejíž rozvoj byl ale bržděn ropnými krizemi. V roce 1981 byl de Gaullův starý soupeř, Francois-Maurice Mitterand (nar. 1916), zvolen prvním socialistickým prezidentem Francie. V roce 1988 byl zvolen znovu i přesto, že v parlamentě získala většinu pravice.

Státní zřízení

Na základě ústavy 5. republiky, přijaté v roce 1958, je Francie pluralitní demokracií, v čele s prezidentem voleným v přímých volbách na 7 let, který má značné výkonné pravomoce. Má právo svolat nebo rozpustit parlament, vyhlásit referendum k jakémukoliv problému i další mimořádná opatření. Nejvyšším zákonodárným orgánem je parlament, který tvoří Národní shromáždění a Senát. Senát volený podle regionálního principu má 319 členů a omezené pravomoce.

Rozhodující moc má Národní shromáždění s 577 poslanci, ale otázky obrany, financí a „celonárodních zájmů“ jsou v rukou prezidenta. Tím se tento systém, který je dědictvím de Gaullovy vlády a období předcházející politické nestability, liší od všech pluralitních demokracií Západní Evropy. Výkonnou moc má vláda, v jejímž čele je ministerský předseda vzešlý z nejsilnější politické strany.

Francie se člení na 22 víceméně historických krajů (regionů) a 96 departementu a 4 zámořská území. Nejnižší samosprávnou autoritou je obecní zastupitelstvo v čele se starostou, zodpovědné za výkon obecních zařízení, jako jsou školy, nemocnice a hasičské sbory.

Obyvatelstvo

Smíšený původ francouzského obyvatelstva se projevuje antropologicky a kulturné zejména v rozdílech mezi severem a jihem, navíc i regionálními dialekty etnických menšin. Standardní francouzština dominuje středu a severu země, jižané se odlišují výraznými nosovkami. Provensálský dialekt navazuje na středověkou řeč této oblasti, která se zachovala i v písemné formě. Nejvýraznější jazykové diference se projevují v okrajových oblastech: katalánštinou se hovoří ve východních Pyrenejích, dialektem italštiny na Korsice, keltskou bretonštinou v Bretani, silný germánský dialekt přežívá v Alsasku, vyskytuje se i vlámština na hranicích s Belgií. Baskický jazyk, který přesahuje ze severního Španělska do západních Pyrenejí, je mezi evropskými jazyky lingvistickým unikátem.

Francouzská Akademie – založená v roce 1635 mimo jiné proto, aby dbala na čistotu a úroveň francouzského jazyka a literatury, trvá na výhradním používání výrazů s francouzským základem i v případě nově používaných slov a termínů, které jsou především anglického původu. Tak např. místo „le computer“ – počítač se používá „1'ordinateur“ – pořadač.

Kultura a náboženství

Francouzská kultura soustavně obohacovala svět již od dob Karla Velikého. Do dlouhého seznamu vynikajících kulturních osobností světového formátu patří dramatici, malíři a sochaři, filozofové, spisovatelé, hudební skladatelé a filmoví režiséři. Avšak patrně nejtrvalejší přínos, kterým Francie proslula, představuje její kuchyně. Od tradičních venkovských pokrmů až po módní „nouvelle“ či „haute cuisine“ si vydobyla dominantní postavení na tabulích celého světa.

Francie nemá státní náboženství. Většina obyvatel se hlásí k římskokatolické církvi. Jsou tu významné menšiny protestantské a židovské a značný počet muslimů mezi přístěhovaleckými komunitami ze severní Afriky.

Hospodářství Francie

Francouzské hospodářství, které patří v Evropském společenství k nejvyspělejším, zaznamenalo od padesátých let bouřlivý rozvoj.

Zemědělství

Francie jako největší evropský producent a vývozce zemědělských výrobků značně profituje ze štědré subvenční politiky Evropské unie i přesto, že význam zemědělství neustále klesá. Malým farmářům, kterých je většina, je poskytována pomoc při konsolidaci statků, modernizaci techniky a vytváření zemědělských družstev. Nadprodukce pšenice, mléčných výrobků a vína působí v EU i v zámoří problémy.

Francie disponuje největší rozlohou zemědělské a orné půdy v Evropě, přední místo zaujímá í v přepočtu na obyvatele. V rostlinné výrobě dominuje pěstování pšenice (významná je i produkce ječmene a kukuřice) a cukrové řepy. Dále se pěstují brambory, slunečnice, olivy, chmel, tabák, a dokonce i rýže. Významná je produkce rozmanité zeleniny a ovoce. Normandie a Bretaň jsou proslulé pěstováním jablek, výrobou moštů (cidr) a jablečné pálenky (calvadosu). Akvitánie na jihozápadě je rovněž známá svými švestkami. Broskve a meruňky se pěstují v teplém údolí Rhóny.

Francie je po Itálii druhým největším pěstitelem vinné révy. Většinu vína dodává na jihu Languedoc, avšak největší objem špičkových vín produkuje oblast Bordeaux a Burgundsko. Nejcennější šumivá vína pocházejí ze Champagne.

Hodnotou produkce převažuje již živočišná výroba. Vláda podporuje orientaci rolníků na chov dobytka a produkci masa, a tím i snížení přebytků obilovin a olejnin. Převládá chov skotu na maso i mléko, významný je i chov prasat Dříve tradiční ovce jsou rozšířeny na méně úrodných vysočinách a horách střední a jižní Francie.

Země je třetím největším producentem dřeva v Evropě. Velká část lesních oblastí je spravována státem, realizován je rozsáhlý program obnovy lesů. Rybolov se soustřeďuje hlavně na pobřeží Atlantského oceánu, při pobřeží Středozemního moře nejsou možnosti lovu příliš velké. Tradiční je chov ústřic. Nejdůležitější rybářské přístavy jsou La Rochelle, Concarneau, Boulogne a Lorient.

Průmysl a obchod

Za 2. světové války byl průmysl Francie značně poškozen. Jeho obnova byla zpočátku financována americkou pomocí v rámci Marshallova plánu, který se snažil o vzkříšení válkou i zničeného evropského hospodářství, a koordinována plánem obnovy, který řídil stát. V současné době je Francie čtvrtou nejsilnější průmyslovou velmocí na světě, po Spojených státech, Japonsku a Německu.

Ve srovnání s jinými evropskými státy v zemi působí méně velkých společností. Charakteristický je rozsáhlý státní sektor, jehož podíl se však v posledních letech snižuje, a existence plánováni. Ropné krize v 70. a 80. letech způsobily průmyslovou recesi, a posílily orientaci země na jadernou energetiku. Nerostné zdroje Francie jsou již omezené. Bohaté zásoby železné rudy a černého uhlí v Lotrinsku se pro levný dovoz využívají stále méně. Evropsky významné jsou zásoby bauxitu, potaše, kamenné soli a uranových rud. V menší míře se těží ropa a zemní plyn na jihozápadě v oblasti Landes a v Pařížské pánvi.

Podílem elektřiny vyrobené v jaderných elektrárnách (téměř 80 %) zaujímá Francie po Litvě druhé místo na světě. Na Rhóně a jejích alpských přítocích bylo vybudováno množství hydroelektráren. Tepelné elektrárny jsou soustředěny kolem Paříže, v uhelné pánvi na severu a v Lotrinsku. Francie prodělala úpadek tradičních odvětví – těžby uhlí, ocelářství a textilní výroby, koncentrovaných na severu, a na druhé straně rozvoj moderního strojírenství, elektroniky a chemického průmyslu. Rozsáhlá petrochemie byla vybudována v přístavech na dovážené ropě (Fos u Marseille a Le Havre).

Francie zaujímá v Evropě 2. místo v produkci automobilů a 3. ve výrobě oceli, je rovněž hlavním producentem civilních a vojenských letadel. Jejich vývoj je realizován v rámci společných evropských projektů, jako Airbus. Francie je také na čele evropského kosmického výzkumu. Velmi významná je výroba dalších dopravních prostředků (vysokorychlostní železniční soupravy), zbraní, umělých vláken, pneumatik a světově proslulé kosmetiky. Vysokou úroveň si udržuje textilní průmysl soustředěný na severu a v Paříži – centru světové módy a výroby oděvu. Velmi rozsáhlé, rozmanité a kvalitní je potravinářství.

Hlavními pilíři francouzského exportu jsou průmyslové výrobky, zvláště dopravní prostředky. Následují chemikálie a zemědělské produkty (zrniny, maso, víno a sýry).

Doprava

Francie má nejrozsáhlejší síť silnic a železnic v Evropě s výjimkou Ruska. Nedostatečně je řešena silniční doprava ve městech a skrz ně. Silniční doprava dominuje v přepravě osob i nákladů. Stupněm automobilizace zaujímá Francie přední místo ve světě.

Paříž, ze které radiálně vycházejí desítky komunikací, představuje největší dopravní uzel v Evropě. Státní železniční doprava je na světové úrovni, zejména v souvislosti s její rozsáhlou modernizací. Na rekonstruovaných i zcela nových tratích jezdí až třistakilometrovou rychlostí soupravy TGV (train á grande vitesse).

Paříž má tři hlavní letiště: na severu největší Charles de Gaulle a Le Bourget, na jihu Orly a po Londýně odbavuje nejvíce cestujících v Evropě. Druhé nejdůležitější letiště má Nice na Azurovém pobřeží.

Francie se může pochlubit nejdelším systémem vnitrozemské vodní sítě v Evropě. Mnohé řeky byly regulovány, ale jen nejmodernější části systému, nacházející se na průmyslovém severovýchodě, jsou splavné pro větší nákladní lodi. Největší námořní přístavy jsou Marseille (2. v Evropě) s ropným terminálem Fos-Lavéra, Le Havre a Dun-kerque. Evropsky významné jsou ropovody vedoucí z Marseille do severní Francie a Německa.

Významný cizinecký cestovní ruch, směřující především do Paříže a na francouzskou Riviéru, pomáhá vyrovnávat pasivní bilanci zahraničního obchodu.

Tisk a sdělovací prostředky

Francie má vynikající publikační tradicí. Mnohé noviny a časopisy – např. Le Monde, Le Figaro, Paris-Match, a známé ženské magazíny Elle a Marie Claire, mají světový věhlas.

Hlavní masmédia – rozhlas a televize – byla donedávna vzhledem ke státnímu monopolu poněkud monotónní. V roce 1975 byla státní společnost ORTF rozdělena a její jednotlivé části jsou řízeny zástupci státu, parlamentu, tisku a samotných provozovatelů stanic.

Zdravotnictví a sociální péče

Francouzský systém sociálního zabezpečení byl založen v 30. letech a po 2. světové válce byl ještě rozšířen. Z velké části je financován státem a zaměstnanci i zaměstnavatelé na něj povinně přispívají. Léčebné náklady jsou hrazeny systémem pojištění, které vychází ze standardní stupnice poplatku, aby vedle veřejných služeb mohla existovat i soukromá praxe. Lékařské služby jsou na špičkové světové úrovni, ale je pociťován nedostatek nemocničních lůžek. Také kapacity specializovaných zařízení, jako jsou psychiatrické léčebny a domovy pro přestárlé, jsou značně omezené.

Školství

Francie má vynikající tradici veřejného vzdělávání, které je na všech stupních bezplatné. Školní docházka je povinná od 6 do 16 let. Po základní škole, kterou navštěvují děti do 11 let, se část studentů lyceí (gymnázií) připravuje k maturitě a dalšímu studiu, ostatní pokračují na školách 2. stupně s všeobecným nebo technickým zaměřením.

Vysoké školy byly po studentských nepokojích v roce 1968 reformovány a zahrnují dnes multidisciplinární univerzity, polytechniky a odborné vysoké školy, jako jsou lékařské fakulty. Kvalita veřejného školství je tak vysoká, že soukromé školy nejsou příliš využívány; jsou většinou katolické, ale některé dostávají omezené vládní dotace. Vzhledem k tomu, že studium na vysokých školách je jen výjimečně limitováno, existuje velké množství nezaměstnaných vysokoškoláků.