Bulharsko (stát)

Bulharsko – informace o státu

Země	Bulharsko
Oficiální název	Bulharská republika
Hlavní město	Sofia
Kontinent	Evropa
Rozloha	110 912 km²
Počet obyvatel	7 282 041 (2012)
Vznik státu	3. 3. 1878
Nejvyšší hory	Musala 2925 m, Vichren 2914 m
Nejdelší řeky	Dunav 2 850 km (v zemi 450 km), Marica 526 km
Státní zřízení	pluralitní republika s jednokomorovým parlamentem
Největší města	Sofija (hl. město) 1 125 000, Plovdiv 370 000, Varna 315 000
Úřední jazyk	bulharština
Etnický původ/Národnostní složení	Bulhaři 85,5%, Turci 10%, Cikáni 3,5%, ostatní 1%
Náboženská příslušnost	ateisté a bez vyznání 60%, pravoslavní 30%, muslimové 7%, ostatní 3%
Měna	1 lev (Lv) = 100 stotinek
Hrubý domácí produkt (HDP)	14 103 US dolarů (2012)
Průměrný věk dožití obyvatel	72.30 let (2006)
Struktura HDP	zemědělství a rybolov 11%, těžba a průmysl 39%, stavebnictví 3%, služby 47%

Bulharsko – sousední státy

Stát	Hlavní město	Rozloha	Populace
Makedonie	Skopje	25 713 km²	2 062 294
Rumunsko	Bukurešť	238 391 km²	20 121 641
Řecko	Atény	131 957 km²	10 815 197
Srbsko	Bělehrad	77 474 km²	7 181 505
Turecko	Ankara	783 562 km²	76 667 864

Referát

Bulharsko leží v jihovýchodní části Balkánského poloostrova, při 354 km dlouhém pobřeží Černého moře. Bulharsko představuje pevninské spojení Evropy s Tureckem a Blízkým východem. Bulharsko bylo vždy jedním z nejpovolnějších sovětských satelitů. Od poklidné revoluce roku 1989 prochází Bulharsko překotnými politickými a hospodářskými změnami.

Přírodní poměry

Kostru Bulharska tvoří velká pohoří oddělující od sebe rozsáhlé nížiny a kotliny. V délce 550 km se středem země od hranic Srbska rovnoběžkově až téměř k Černému moři táhne pohoří Stara Planina neboli Balkán, dosahující výšky 2376 m (Botev), přerušené pouze kaňonem řeky Iskar. Na sever klesá do rozlehlé nížiny podél hraničního Dunaje. Na jih pak přechází přes nižší pohoří Stredna Gora do úrodné Hornotrácké nížiny v povodí řeky Marica. Severovýchod vyplňují suché pahorkatiny Ludogorie a Dobrudže.

Celý jihozápad zaujímají hory: masiv Vitoša (2290 m), krystalické pohoří Rila s nejvyšším vrcholem Balkánu Musala (2925 m), vápencové pohoří Pirin (2915 m) a rozsáhlé zalesněné Rodopy (2191 m), táhnoucí se podél hranic s Řeckem. Další pohoří (až 2252 m vysoké) se táhne za údolím řeky Struma na srbské a makedonské hranici. Hlavní město Sofie leží na náhorní plošině spojující pohoří Balkán a Vitoša. Na východě se rozkládá větší nížina jen v okolí Burgaského zálivu Černého moře.

Jih a východ má středomořské podnebí s teplými suchými léty a mírnými vlhkými zimami. Nejméně srážek má Dobrudža (pod 400 mm) a Trácká nížina. Sever a západ země je kontinentálnější s chladnějšími zimami. Převážně listnaté lesy pokrývají třetinu území, na jihovýchodě rostou křovité formace typu makchie. Zvířena je obohacena zejména o plazy (želvy) a hmyz.

Dějiny, společnost

Ve starověku obývali oblast Trákové a začátkem našeho letopočtu se území stalo součástí římských provincií Trácie a Moesie. První bulharská říše vznikla r. 681, když předtím kočovné turkické kmeny původem ze střední Asie splynuly se slovanským obyvatelstvem, usídleným zde asi o sto let dříve. V r. 1018 se bulharský stát dostal pod nadvládu Byzance. Druhá říše, která se r. 1185 osamostatnila, přežila do r. 1396, kdy ji obsadili osmanští Turci. Následujících 500 let bylo Bulharsko pod tureckou nadvládou.

Rozmach národně osvobozeneckého hnutí vedl v 19. století k úpadku turecké moci a vyvrcholil povstáním v r. 1876. Berlínský kongres, svolaný r. 1878 k urovnání územních sporů na Balkáně, udělil Bulharsku statut samosprávného knížectví. Opakovaná protiturecká povstání přiměla voleného bulharského knížete Ferdinanda (1861–1948) ze sasko-kobursko-gothajské dynastie, aby se r. 1908 prohlásil carem nezávislého Bulharska. Roku 1912 se Bulharsko spojilo se Srbskem, Řeckem a Černou Horou, aby dobylo na upadající Osmanské říši další území. V r. 1913 se však obrátilo proti spojencům a po ponižující porážce odevzdalo část území Řecku a Srbsku. Balkánská politika přivedla Bulharsko ke spojenectví s Německem v 1. i 2. světové válce a stála ho další ztrátu území. Roku 1944 „osvobodila“ Bulharsko Rudá armáda, vznikla komunisty ovládaná Vlastenecká fronta v čele s Georgi Dimitrovem (1882–1949) a o dva roky později byla /rušena monarchie a vyhlášena socialistická ústava. V r. 1949 se komunistická strana stala monopolní silou ve státě.

Stejně jako ostatní východoevropské země, i Bulharsko bylo strženo vlnou změn, která na konci 80. let zasáhla celý sovětský blok. Todor Zivkov, který byl bulharským prezidentem po 27 let, byl po sérii stávek a demonstrací v r. 1989 sesazen. Komunistická strana se vzdala vedoucí úlohy, přejmenovala se na Bulharskou socialistickou stranu a v prvních pluralitních volbách r. 1990 získala nejvíce hlasů. V parlamentních volbách následujícího roku těsně zvítězil opoziční Svaz demokratických sil a prezidentem se stal Željo Želev (nar. 1935). Změnil se také způsob voleb do Národního shromáždění; polovina ze 400 míst se volí většinovým systémem a polovina systémem poměrného zastoupení. V těchto letech došlo také k decentralizaci ekonomiky a uznání práv turecké menšiny, která návratem části vystěhovalců po exodu r. 1989 dosáhla 10 % podílu na bulharské populaci. Další významnou menšinu tvoří Cikáni.

Hospodářství

Přechod k svobodnému trhu se v Bulharsku uskutečňuje především cestou přetváření státních podniků v nezávislé společnosti s právem vydávat akcie.

Bulharské zemědělství prodělalo velký pokles zaměstnanosti (nyní asi 12–13 % pracujících), ale hodnota produkce je poměrně významná. Dominuje rostlinná výroba a především produkce pšenice. Dále se pěstuje kukuřice, ječmen, velké množství zeleniny (rajčata), vinné révy, ovoce (broskve, meruňky), tabáku a slunečnice. Proslulá je produkce růžového oleje. Chov ovcí, vepřů a skotu je méně důležitý. Poklesl dříve významný rybolov.

Bulharsko má rozmanité zásoby rud barevných kovů: těží se rudy mědi, olova, zinku, manganu, molybdenu a stříbra. Z paliv se ve větším množství těží pouze hnědé uhlí. 60 % elektřiny produkují tepelné elektrárny, 37 % připadá na starší jadernou elektrárnu sovětského typu Kozloduj u Dunaje. Průmyslová výroba prudce poklesla. Nejdůležitějšími odvětvími byly hutnictví železa (Pernik), barevná metalurgie (Kremikovci), výroba cementu, dopravních prostředků (lodě, nákladní auta, akumulátorové vozíky), zemědělské techniky a hnojiv. Rafinerii ropy má Burgas. Velmi významná byla vždy tabáková výroba. Nyní relativně opět vzrůstá význam potravinářství a lehkého průmyslu vůbec.

Železnice jsou více než z poloviny elektrifikované a slouží zejména přepravě surovin a nákladů do přístavů Burgas a Varna. Významným přístavem je také Ruse na Dunaji. Silniční a říční doprava trpí embargem Jugoslávie. Dříve významný cestovní ruch na černomořském pobřeží upadl.